Majitel společnosti Rautis: Naše řemeslo si zaslouží pokračování a úctu

Výroba perličkových vánočních ozdob má v Poniklé více než stoletou tradici. Můžete mi tedy krátce říci něco málo z historie tohoto řemesla u nás v Krkonoších?
Ve druhé polovině 19. století se jakýsi Jan Hajna z Pasek nad Jizerou, který v Jablonci nad Nisou pracoval jako foukač perlí pro jednoho německého faktora, zamiloval do dívky z Poniklé. Přestěhoval se za ní, ale protože o svoji práci nechtěl přijít, domluvil s faktorem, že si technologii přenese s sebou a dál bude perle foukat v Poniklé. Samozřejmě, že jeho počínání neuniklo očím sousedů, kteří byli povětšinou domácí tkalci. Brzy si všimli, že dělá něco jiného, mnohem lukrativnějšího a začali se o to také zajímat. Významnou roli sehráli také Hornovi, kteří přišli do Poniklé na začátku 20. století z Jablonecka a působili zde jako faktoři. Vyrábělo se po chalupách a je tomu tak dodnes. Právě tím je naše firma unikátní. Původně se z perliček dělala bižuterie. Od konce 19. století, kdy k nám dorazila móda zdobení vánočních stromků, začali chudí skláři navlékat perličky na drátky a tvarovat z nich ozdoby.

Firma Rautis je rodinná firma. Ve kterém roce jste ji založili a co vše tomu předcházelo?
Firma Rautis byla založena v roce 1995. Ale výroba jako taková tady běží nepřetržitě od začátku 20. století. Tomuto domu, kde spolu sedíme, se dodnes říká „U Hornů“, jimž komunisté znárodnili firmu na foukané perle v roce 1948, a podnik přešel pod Železnobrodské sklo. Před znárodněním bylo ale podobných malých provozů v Poniklé a okolí víc. Po roce 1948 se ale veškerá produkce soustředila do jednoho místa, což byla bývalá Hornova firma. Pak to tady nějak fungovalo dál až do roku 1989. Potom vyhrál můj otec konkurz na ředitele jednoho ze závodů Železnobrodského skla, což byl obrovský kolos. Jeho úkolem bylo přetvořit tento závod na samostatný státní podnik a připravit ho k privatizaci. To se podařilo a vylouplo se z toho pět firem, které spolu dodnes spolupracují. Jednou z nich je Rautis. Firmu vedl můj otec, já jsem naskočil do rozjetého vlaku po roce 2001, v době, kdy jsme procházeli obrovskou krizí. Po dobu tří let nám každoročně klesal obrat o polovinu. Byli jsme vlastně jen výrobní firma, neměli jsme svůj vlastní odbyt a vše jelo přes dvě exportní firmy. Jejich přístup byl jednoduchý – prodej teď nejde, tak nevyrábějte… Ale my jsme byli ti, kteří zaměstnávali v té době 150 lidí a bylo potřeba je zaplatit. Téměř jsme zkrachovali. V té chvíli jsem vstoupil do firmy já a rozhodl se, že s tím zkusím něco udělat. A podařilo se. Velmi mi pomáhá moje žena Bára, která má na starosti hlavně obchod, zahraniční obchod a design.

Kolik zaměstnanců zde v současnosti pracuje?
Přepočteno na plné úvazky 22, celkově asi 50 lidí, přičemž jde o brigádníky, práci z domova, práci na dohodu a podobně.

Jste poslední firmou, která zachovala staré technologie výroby.
Pokud vím, jsou celkem dvě firmy, kde foukají duté perle: my a ještě jedna v Jablonci nad Nisou, která se ale soustředí pouze na zlacené perle. Co se týče vánočních ozdob, jsme jednoznačně jediní na světě. Jak s technologií, tak i s výrobkem.

Z jakého důvodu se bráníte novým technologiím?
My se nebráníme, ale ono se toho mnoho měnit nedá. Je to řemeslo, které se musíte naučit. Je potřeba znát principy a pak už je to ve vaší hlavě a rukách. A právě to je na tom úchvatné. Třeba stříbření perlí, to není chemie. Samozřejmě, že jde o chemickou reakci, ale jinak to není chemie, ale alchymie. Záleží třeba i na tom, jaká vám teče voda z hor.

Můžete mi popsat technologii výroby perliček a co dalšího se s nimi děje, než vznikne nová ozdoba?
Základní materiál, který nakupujeme, je skleněná trubička a ta může mít různý průměr, od dvou do jedenácti milimetrů. Různou má i sílu stěny. Perličky foukáme do dvoudílných forem. Máme foukací strojky, jejichž princip vymysleli v 70. letech 19. století v Josefově Dole. Trubičku musíte na jednom konci nad kahanem zatavit, aby nebyla průchozí. Z druhé strany nasadíte hadičku, která vede k pumpičce foukacího strojku. Pak natavíte nad plynovým hořákem část trubičky, a když je měkká, položíte ji na spodní část formy. Druhou část formy na ni přiklopíte a pumpičkou se do horké trubice foukne trochu vzduchu. Ten se dostane do rozehřátého skla, které se roztáhne do tvaru podle formy. Celé se to ovládá nožním pedálem. Protože forma je na víc perlí za sebou, vznikne řádka perlí neboli klauče, a to je tím materiálem, se kterým se pak dál pracuje. Klaučata pak putují do stříbřírny. Ve stříbřírně se do klaučat natáhne stříbřicí roztok, jímž se ostříbří perličky zevnitř. Zbytek roztoku se musí vylít, klaučata se vypláchnou a usuší v peci. Nastříbřené klauče se dál může smáčet do barevných laků. Perličky pak z klaučete oddělujeme buď ručně, nebo na řezacím strojku. Předtím se některé perle, například hlavičky od andílků, ještě malují. Teprve teď je materiál připravený k tomu, abychom z něj smontovali ozdobu. V tuhle chvíli se práce rozděluje do ponikelských chalup dámám, které z perlí montují ozdoby. Musíme pořád vědět, kolik jakých perliček a v jaké fázi výroby máme na skladě a co se musí vyrobit. Jakmile máme vše na konkrétní zakázku připraveno, nabalí se perličky do krabic a předají domácím pracovníkům. Hotové ozdoby pak pokračují na balírnu, kde se všechno zabalí a vyexpeduje. Tolik jen zrychleně. Jinak celý proces výroby je velmi komplikovaný a nijak zjednodušit ho nelze. Ostatně na exkurzích všechno ukazujeme, během čtyřiceti minut si návštěvníci projdou všechny naše dílny.

Ruční foukání, barvení, stříbření, montáž… Na každý z těchto procesů se specializuje konkrétní zaměstnanec?
Máme zaměstnance, kteří pracují přímo tady v našich budovách, a ty, kteří pracují doma. U těch domácích je to jednoznačné – buď perle foukají, řežou, nebo z nich montují ozdoby. Ostatní zaměstnanci se umí zastupovat. Ve stříbřírně máme dvě zaměstnankyně stabilně, ale umí i pomoci na balírně, řezat a podobně. Ale i kolegyně z prodejny nebo ti, co provádějí exkurze, dokážou zaskočit ve výrobě. Má to své výhody v pestrosti práce a není to pro nás taková komplikace, když je někdo nemocný.

Jednotlivé úkony jistě nejsou snadné, vyžadují určitou zručnost. Jaké předpoklady jsou potřeba a jak dlouho trvá, než se to průměrně nadaný jedinec skutečně naučí?
Myslím si, že většina úkonů není příliš obtížná. Přirovnal bych to k šachům – tahat figurkami se naučíte poměrně rychle, ale abyste vyhrávali partie, musíte u toho přemýšlet a čerpat ze zkušeností. A tak je to i s naším řemeslem. Velice rychle vás například naučím stříbřit a vysvětlím vám, na co si musíte dát pozor. Abyste ale obsáhla tolik práce jako kolegyně, která ji vykonává deset let, bude vám to nějaký čas trvat. Stejné by to bylo i u foukání a ostatních úkonů.

Jak dlouho to tedy průměrně zdatnému nováčkovi trvá?
Foukání přibližně půl roku. Pokud by šlo třeba o stříbření, musí se nováček zapojit hned zostra a časem se stále zlepšuje.

Jaká je vaše původní profese?
Než jsem nastoupil k otci do firmy, pracoval jsem v neziskovém sektoru v Liberci a věnoval jsem se ekologické výchově.

Přinesla vám předchozí práce něco pro tu současnou?
Rozhodně. Občas se o tom se ženou bavíme. Většina firem se zřizuje za účelem zisku. V našem případě to tak být nemůže. My máme manufakturu. Práce na ozdobách je stále stejná, ale velmi rychle roste cena lidské práce. Každý by si přál mít vyšší výplatu. Ozdoby se neustále zdražují. Naší firmou rozhodně nezbohatneme. Účelem její existence je především to, aby se naše řemeslo zachovalo i pro další generace. A právě tento poznatek jsme si přinesli z neziskového sektoru. Naše řemeslo si zaslouží pokračování a úctu. Z neziskového sektoru vyplývají dlouhodobé zisky. Spolupracujeme s muzei, galeriemi nebo výrobci lidových krojů a velice často pořádáme pro své zákazníky různé aktivity, které se nezaplatí. Děláme to jen proto, že to k našemu řemeslu prostě patří.

Ozdoby vznikají vždy podle předem daných vzorů, nebo mají tvůrci prostor pro vlastní nápady a kreativitu?
Jak už jsem říkal, technologie je stará a nelze na ní toho příliš vylepšit. Rozhodli jsme se ale modernizovat pojetí ozdob a začali jsme spolupracovat s designéry, kteří pro nás navrhují nové kolekce. První byla v roce 2018 kolekce Geometric, na níž jsme spolupracovali s Petrou Hartmanovou z Vrchlabí. Dostali jsme se dokonce do nominací na cenu Czech Grand Design. V letošním roce máme jako novinku kolekci Miracle, kterou navrhla designérka Tereza Drobná. Kombinuje se v ní kov, skleněné perle a kámen.

Stalo se, že by s nápadem na design přišel i někdo z vašich zaměstnanců?
Kolekce Geometric tak vlastně vznikla. Petra Hartmanová byla naše manažerka tuzemského obchodu, která se ve svém volném čase zabývala designem. Hodně ozdob ale navrhujeme pro firmy, které si přejí, aby dárky pro jejich zaměstnance nebo partnery byly výlučně české řemeslo. Přijdou tedy před Vánocemi za námi a chtějí, abychom jim vytvořili něco, co by bylo pro jejich firmu typické.

Která z ozdob je nejžádanější?
Nedávno jsme si udělali statistiku z našeho e-shopu za rok 2019. Jednoznačným vítězem se stala stříbrná hvězda huderovka. Jde o vzorek z dvacátých let, typickou hvězdičku, kterou zná snad každý, kdo naše ozdoby někdy viděl. Přes jednu z našich bývalých zaměstnankyň jsme se dokonce dopátrali, proč se jí říká huderovka – opravdu ji kdysi vymyslela paní Huderová.

Vánoční ozdoby z Poniklé zdobí vánoční stromečky i v zahraničí. Do jakých zemí je vyvážíte?
Základním zahraničním trhem jsou sousední země – Německo, Rakousko a Slovensko. Dále pak Dánsko, Norsko, Velká Británie, ale také Rusko a USA.

Liší se požadavky od tuzemských a zahraničních odběratelů?
Důležité je uvědomit si, kde ozdoby znají. V Německu a Rakousku mají naše ozdoby dlouhou tradici. Oproti tomu do Dánska musíte jít s moderním designem. Barevnost se odvíjí od trendů, ale my, jelikož jsme jediní, můžeme si na rozdíl od výrobců kouliček dovolit být konzervativní.

Co dalšího, kromě vánočních ozdob, ještě vyrábíte?
Věnujeme se především vánočním ozdobám, a to v mnoha rovinách. Učíme lidi montovat, pořádáme workshopy, připravujeme výstavy, spolupracujeme se školami. Prodáváme hotové ozdoby, kreativní sety i perličky jako materiál. Dokonce dodáváme sety i pro terapeuty, kteří pracují s dětmi nebo postiženými lidmi. Jiná výroba je opravdu jen okrajová, jde třeba o náš velikonoční program. Zajímavým nevánočním oborem jsou perličky pro použití na lidových krojích – najdete je hlavně na různých slavnostních pokrývkách hlavy, protože jsou lehoučké.

V roce 2017 vás Česká republika prostřednictvím Ministerstva kultury nominovala na zápis do seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Co pro vás tato nominace, kterou zpracovávalo Muzeum Českého ráje v Turnově, znamená?
Vnímáme to jako velikou poctu a příjemnou zpětnou vazbu. A vnímáme to tak všichni, kteří se na výrobě podílíme, každý foukač nebo babička, která doma montuje andílka a je ráda, že je ještě užitečná. V roce 2001 jsme byli zadlužená firma bez budoucnosti a zdálo se, že perlařské řemeslo úplně skončí. Nesměli jsme to dopustit právě proto, že jsme byli poslední dílnou tohoto druhu. Po šestnácti letech úporné práce Ministerstvo kultury České republiky ocenilo, že je tu zachováno něco velmi výjimečného. To nás těší. Je to důležité pro všechny, kteří toto řemeslo předávají dál.

Pro vaši firmu je určitě nejdůležitější předvánoční trh. Letošní rok bude v tomto směru jiný. Jaký plán máte, aby vás co nejméně zasáhla koronavirová opatření?
Plánů máme několik, bude hodně záležet na vývoji situace. Velkou výhodou je, že jsme měli velkou rezervu z minulých let, protože jsme původně chtěli začít s opravou našich budov – už snad deset let máme připraveny plány, jak to tu i pro turisty zvelebit. V únoru letošního roku už jsme připravovali projektovou dokumentaci a začínali pracovat na projektu pro evropské fondy. To jsme všechno museli stopnout a rezervu teď vlastně „projídáme“. V letošním roce bude minimálně vánočních trhů, naše firemní prodejna je zavřená. To, že nemůžeme dělat exkurze a prodávat, nás v říjnu stálo půl milionu a v listopadu to bude milion. Dohromady to bude čtyři a půl milionu tržeb, které jsme vloni měli a letos je nemožné je zrealizovat, celkem je to asi třetina obratu firmy. Celý rok jsme vyráběli, investovali do materiálu a zaměstnanců, abychom to před Vánocemi prodali. Vyrobeno mít budeme, ale vše nám zůstane na skladě. Co s tím? Jistě, že se snažíme co nejvíce zapojit online. V říjnu se nám podařilo zdvojnásobit obrat v e-shopu a v listopadu bychom ho potřebovali ztrojnásobit, abychom ztrátu trochu snížili. Znamená to pro nás samozřejmě také učit se novým věcem, se kterými nemáme zkušenosti, a investovat například do online reklamy. Pokud se to nepodaří v dostatečném objemu, přijdou na řadu krizové scénáře. Vše se uvidí v prosinci, až bude jasná strategie vlády.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Tomáš Brabec