Kristýna Čivrná: Když jsem Sestra roku, musím svoji práci vykonávat ještě líp

Zavzpomínejme ještě jednou na onen okamžik. Sedíte v publiku na slavnostním vyhlášení soutěže a najednou z pódia zazní vaše jméno. Jaký byl v tu chvíli váš první pocit?
Když jsem uslyšela své jméno, nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pak jsem se podívala na pódium, jestli je to opravdu tak, jak slyším. Myslím, že porotu zaujal hlavně můj videomedailonek, protože byl jiný než ostatní. Vyprávěl můj osobní příběh – o tom, jak jsem před pár lety změnila svůj život a z prodavačky se stala zdravotní sestrou. Možná právě ta upřímnost na porotu zapůsobila. Ocenění mě samozřejmě nesmírně potěšilo a dodnes mi každý den připomíná, že rozhodnutí změnit profesi bylo správné. Beru to jako důkaz, že svou práci dělám dobře a že to celé mělo smysl.

Po vyhlašovacím ceremoniálu se zřejmě konal slavnostní večer. Měla jste příležitost během něj mluvit s ostatními finalistkami? Co vám říkaly?
Ano, už během odpoledne jsme se setkaly v zákulisí, kde jsme měly možnost se poznat a povídat si. Holky byly opravdu skvělé, velmi přátelské a lidské. Říkaly jsme si, kdo co dělá, a když jsem později viděla jejich medailonky, musím potvrdit, že přesně vystihovaly, jaké doopravdy jsou. Po vyhlášení výsledků mi všechny upřímně gratulovaly a popřály mi. Zůstaly jsme v kontaktu, píšeme si a vzájemně se podporujeme. Rivalita mezi námi nebyla vůbec žádná – každá z finalistek byla skvělá.

Když jste přijela s „vítězstvím v kapse“ domů do Vrchlabí, jaká byla reakce vašich kolegů a kolegyň tady v nemocnici?
Když jsem se druhý den vrátila z Prahy a doma sotva položila tašku s věcmi, už mi volala televize Nova, že je na cestě do nemocnice natočit se mnou reportáž. Následující den, když jsem přišla do práce, mě čekaly veliké gratulace – i když upřímně, ty už začaly během slavnostního večera. Ale nejvíc mě dojalo první ráno po soutěži, když v sedm hodin ráno zazvonil telefon a volala mi naše bývalá pacientka. Byla nesmírně dojatá, srdečně mi gratulovala a říkala, že mi to opravdu moc přála. A takové telefonáty dostávám doteď, většinou od bývalých pacientů. Je to krásný pocit.

A co vám řekli doma?
Moje maminka plakala radostí snad čtrnáct dní v kuse. Dokonce jela na Moravu za svým tatínkem, mým dědou, aby mu ukázala všechna videa, protože on sociální sítě nemá. Celá rodina to neskutečně prožívala, byla tam obrovská podpora a spousta gratulací. Mám radost, že to pro ně tolik znamená.

O vašem ocenění se mluvilo nejen v nemocnici, ale i na sociálních sítích, a dokonce i na webu města. Přineslo vám to reakce i mimo nemocniční prostředí?
Musím říct, že město Vrchlabí sdílelo tuto zprávu na svých stránkách, jinak to zůstalo převážně v rámci nemocnice. Když ale jdu po ulici nebo do obchodu, lidé se mě na ocenění ptají, což je příjemné. A kolegyně včera přijela z 3. lékařské fakulty v Praze (rozhovor probíhal 20. listopadu, pozn. autora), kde byl veletrh práce pro mediky, a prý se jí na Sestřičku roku u stánku studenti také ptali. To potěší.

Tedy vás poznávají?
Ano, poznávají. Celkem se to rozkřiklo, ať už díky sociálním sítím, časopisu, nebo rozhlasu. Občas mě lidé zastaví na ulici nebo v obchodě a gratulují mi, to potěší. Často také zazní otázka, jestli jsem ocenění čekala – a musím přiznat, že mám někdy obavu, že na to budu muset odpovídat pořád dokola jako Karel Gott při přebírání Slavíků. (smích) Nečekala jsem to…, a právě proto si toho vážím ještě víc. Je krásné vidět, že naše práce má ohlas nejen v nemocnici, ale i mezi obyvateli.

Na začátku prosince budete na titulní straně městského magazínu Vrchlabinky. Jaký je to pocit?
Těším se na to! Na jednu stranu jsem za to ráda, ale přiznám se, že mediálně to nijak zvlášť neprožívám. Podle mě si ocenění zaslouží každá sestřička, která odvádí skvělou práci. Je super, že taková ocenění existují, protože být veřejně oceněná není jednoduché. Člověk pak musí přemýšlet, jak se prezentuje nejen v práci, ale i na veřejnosti.

Pokud bych byl na vašem místě, tak si to jako správně ješitný chlap užívám. Co to udělalo s vámi?
Popravdě, mě to nijak nezměnilo. Druhý den jsem šla do práce jako obvykle. Protože kdybych se chovala jinak, lidé by si mohli myslet, že si ocenění nezasloužím. Pro mě je to tedy spíš motivace pracovat na sobě dál.

Ziskem ocenění Sestra roku jste nepochybně dosáhla na významnou metu. Předpokládám ale, že před vámi jich ještě několik je. Která bude ta další?
Já nevím. (smích) Výzvy stále jsou a koukají takřka za každým rohem. Ale nemám teď žádný další cíl.

Tak to zkusím ještě jinak. Už zanedlouho bude Silvestr a Nový rok. Dáte si nějaké předsevzetí?
Obvykle si žádná předsevzetí nedávám. Nechci být zklamaná, kdybych je nesplnila. Snad jen profesně bych si přála zůstat taková, jaká jsem, a dál dělat svoji práci s radostí.

Kde vás mohou lidé nejčastěji potkat jako obyčejnou či normální Vrchlabanku?
Chodím denně nakupovat, takže mě můžete potkat v supermarketu nebo při běhání. Mám svá tajná místa, kam chodím, ale ta raději neprozradím. (smích) Společenské akce už tolik nevyhledávám, ale občas zajdu na pivo do hospůdky.

Jak se vám žije ve Vrchlabí?
Ve Vrchlabí se mi žije skvěle a neměnila bych. Jsem tu doma už od roku 1989, předtím jsme krátce bydleli ve Špindlu. Když slyším od lidí z Pardubic nebo od rodiny na Moravě, jak chválí naše město, vždycky mi to udělá radost. Je to opravdu krásné místo, které mám ráda. Abych odsud odešla, muselo by se stát něco opravdu zásadního. Máme tu všechno, co potřebujeme, a když něco chybí, větší města jsou snadno dostupná.

Před dekádou jste udělala obrovské životní rozhodnutí a zcela jste změnila svoje profesní zaměření. Vyměnila jste práci v obchodě za práci ve zdravotnictví, tedy za službu lidem. Přineslo to všechno, co jste od této změny očekávala?
Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Ocenění Sestra roku je pro mě důkazem, že to byla správná volba. Ale i kdyby toto ocenění nepřišlo, pořád bych cítila, že jsem na správném místě. Práce ve zdravotnictví mě naplňuje a mám velké štěstí na vděčné pacienty i skvělý tým.

Co by podle vás mohlo pomoci ke zlepšení vztahu mezi zdravotníky a veřejností?
Určitě by pomohlo, kdyby se o zdravotnictví a jeho reálném fungování mluvilo otevřeněji. Nejen o problémech, ale i o úspěších, o každodenní práci, kterou zdravotníci odvádějí. Informování veřejnosti je důležité – aby lidé pochopili, jak komplexní je zdravotnický systém a co všechno vyžaduje od svých zaměstnanců. Také věřím, že lidský přístup je klíčem ke všemu. Když pacient cítí, že se o něj zdravotníci starají s opravdovou péčí, často se změní i jeho pohled. A naopak, když zdravotník vidí, že pacient jeho úsilí ocení, je to obrovská motivace.

Co byste vzkázala kolegyním zdravotním sestrám, a to nejen tady ve Vrchlabí? A co lidem, kteří třeba o práci ve zdravotnictví sní nebo by chtěli udělat velkou profesní změnu jako vy?
Svým kolegyním a všem sestřičkám ve vrchlabské nemocnici přeji, aby se jim dobře pracovalo – a věřím, že díky modernizaci to půjde stále lépe. Mým přáním je, aby bylo dostatek personálu. Snad moje ocenění může motivovat další, aby šli pracovat do zdravotnictví. Těm, kdo se rozhodují o své budoucnosti, bych řekla: nebojte se jít do zdravotnictví. Studium lze zvládnout i dálkově, a čím dříve začnete, tím více zkušeností nasbíráte. Nejvíce se stejně naučíte v praxi.

Textový box

Řekli o Kristýně Čivrné:
Michal Mrázek, ředitel nemocnice Vrchlabí
„Krista svým vítězstvím udělala skvělou reklamu nejen nemocnici Vrchlabí, ale také celému městu. Jsem rád, že pracuje právě v naší nemocnici. Stejně tak musím pyšně dodat, že bychom v naší nemocnici našli i další sestry, které by mohli aspirovat na toto ocenění.“

Zuzana Kvardová, hlavní sestra
Kristýna je inspirací pro všechny sestřičky. Její poctivá a neúnavná práce, empatie a schopnost vést tým sester a sanitářů je neocenitelná. Získání titulu Sestra roku je zasloužené ocenění její každodenní práce, která je vždy plná srdce, profesionality a oddanosti. Jsem na Kristýnu nesmírně hrdá a jsem ráda, že ji mám ve svém týmu.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Penta Hospitals