Konzervatoř je továrna na emoce, říká varhanistka Monika Šnorbertová

Jaký byl první nástroj, na který jsi začala hrát? A kolik ti bylo?
Mým prvním nástrojem byl klavír. Začínala jsem až v osmi letech. Přitom jsme klavír doma měli! Pamatuji si, že jsem se už tak v pěti nebo šesti letech mamky ptala, kdy na něj budu moci hrát, a ona mi odpověděla, že nejdřív se musím naučit dobře číst a psát.

Klavír jste doma měli… hráli na něj tedy rodiče?
Tuším, že jsme ho nejspíš zdědili. Nevím o nikom z naší rodiny, kdo by byl hudebník. Starší sestra a bratr na klavír chvíli hráli, ale oba brzy skončili. Ráda jsem je poslouchala, sestra mě dokonce naučila několik jednoduchých lidových písniček, jako například Když jsem husy pásala a podobně.

Jak vzpomínáš na jilemnickou základní uměleckou školu?
Na jilemnickou ZUŠku mám krásné vzpomínky. Měla jsem úžasnou paní učitelku Janu Vávrovou. Nikdy nás do ničeho nenutila, nekřičela na nás, měla neskonalou trpělivost a co je velmi důležité – snažila se přizpůsobit našim potřebám.

Byla jsi vždy, i v průběhu puberty, pečlivá, poctivě jsi cvičila?
V počátcích určitě ne. Paní učitelka mi později jen naznačila, že hrát na klavír můžu klidně každý den. Poslechla jsem ji, cvičila každý den a stále mě to bavilo. A to i v pubertě. Samozřejmě to některý den nevyšlo, ale k tomu, abych si nezahrála, jsem musela mít opravdu vážný důvod.

Jak ses dostala ke hře na varhany?
Jednou se maminka vrátila z Noci kostelů a byla velmi nadšená, jak tam Radek Hanuš (varhaník a ředitel ZUŠ ve Vrchlabí, pozn. autorky) hrál na varhany. Zeptala se mě, jestli bych se i já nechtěla na varhany naučit. Hned jsem souhlasila. Stejně jsem přemýšlela o tom, že bych si přidala ještě nějaký hudební nástroj. Začínala jsem se na ně učit až v osmé třídě, tedy ve 13 letech. A opět jsem měla štěstí na skvělého učitele, kterým byl právě Radek Hanuš.

Varhany sis asi do pokojíčku nenastěhovala. Kde jsi cvičila?
Radek Hanuš mi půjčil harmonium. Doma jsme tolik místa neměli, ale se svolením pana Jana Luštince (bývalého ředitele Krkonošského muzea v Jilemnici) jsme ho mohli dát do jilemnického Erbovního sálu. Harmonium mělo dvě klaviatury i pedál, čili vše, co je třeba i pro hru na varhany. Trénovala jsem většinou ve večerních hodinách, kdy už tam nebyli návštěvníci. A pokud se stalo, že tam přeci jen ještě nějací lidé byli, vždy jsem se jich zeptala, jestli jim má hra nevadí. Nikdy jsem se nesetkala s negativní odpovědí, naopak byli rádi.

To jsi zvládala každý den hrát na klavír i na varhany?
Ne, to ne. Na klavír jsem stále hrála každý den, ale na varhany průměrně tak třikrát za týden. Těžila jsem z dobrých základů z klavíru. Až na konzervatoři jsem začala i na varhany cvičit denně.

Kdy tě napadlo, že bys chtěla hudbu studovat?
Nenapadlo to mě, ale mého učitele Radka Hanuše. V listopadu, kdy už pomalu končil termín přihlášek na konzervatoř, se mě zeptal, jestli bych si i já nechtěla podat přihlášku. Souhlasila jsem s tím. Věděla jsem, že by to pro mě mohla být dobrá zkušenost a možnost nakouknout do hudebního světa.

Pan Hanuš tě na zkoušky připravoval?
Přijímačky se dělají především z klavíru, ten je rozhodující. Tím pádem mě připravovala paní Vávrová. Z důvodu, že jsem se rozhodla na poslední chvíli, připravovala jsem se pouhé dva měsíce. Někteří se připravují třeba i dva roky.

Konkrétně jsi tedy studovala obor varhany, klavír, nebo oba nástroje?
Nejprve pouze varhany, a to u Aleše Bárty, díky kterému jsem se pak dostala na HAMU. Klavír jsem měla jen obligátně, tak to varhaníci mívají. Obligátní klavír mají na konzervatoři hráči na všechny nástroje i zpěváci. Opět jsem měla velké štěstí, protože mě na klavír učila paní profesorka Klokočníková, která na mě měla stejně vysoké nároky, jako kdyby klavír byl mým hlavním oborem.

Jak se změnil tvůj vztah k hudbě? Přece jenom je něco jiného navštěvovat jednou dvakrát týdně ZUŠ a cvičit doma, když se ti zrovna chce, a věnovat se hudbě profesionálně.
Určitě se můj vztah k hudbě prohloubil. Změnil se můj pohled na umělce a umělecké školy.

Povídej.
Jednou jsem se bavila se svým učitelem o tom, že konzervatoř je taková továrna na emoce. Je pravda, že nemám porovnání s ostatními středními školami, protože na konzervatoř jsem nastoupila už v patnácti letech a období puberty emoce evokuje, ale přesto si myslím, že konzervatoř je emočně náročnější. Těžké je to hlavně v tom, že žáci musí velmi často snášet dost drsnou kritiku. Dáváme do toho všechno, snažíme se být opravdu nejlepší a stejně nám jsou vytýkány chyby. Špatnou známku z biologie bych zvládla, protože mě třeba víc baví jiný předmět, ale tady cvičím a cvičím, abych se dozvěděla, co dělám špatně a v čem se můžu ještě zlepšit. Pochvaly se dočkáme výjimečně. Kolikrát jsem si říkala, co tam vlastně dělám. Často jsem měla co dělat, abych se po hodině nerozbrečela. Pokaždé ale přišla hodina, kdy mi to opět dávalo smysl.

Jak se s kritikou vyrovnáváš konkrétně ty?
Podporovali jsme se se spolužáky navzájem a snažili se navést na tu správnou cestu. Není snadné si někdy připustit, že jsem mohla cvičit víc. Je to těžké, když ti je patnáct, máš spoustu volného času a sama si musíš rozhodnout, jak ho využiješ. Věnovat ho škole se ale vyplatí.

Jaká kritika se tě dotýkala nejvíce?
Nevadilo mi, když na mě někdo zakřičel. Hůř jsem se vyrovnávala s kritikou, která se dotýkala mého nitra. S poznámkami, které učitel prohodil jen tak mimochodem a přesně věděl, že mne zasáhnou na citlivém místě. Za šest let jsme se už vzájemně dostatečně poznali na to, aby učitelé věděli, co na nás platí.

Před nástupem na konzervatoř jsi studovala na jilemnickém víceletém gymnáziu. V čem všem se ještě liší studium na gymnáziu a umělecké škole?
Myslím, že studenti uměleckých škol jsou ve svém projevu otevřenější. Alespoň v mém případě to tak bylo. Naučila jsem se více vyjadřovat své pocity. Studenti gymnázia zase mají větší všeobecný přehled. Lidé na konzervatoři většinou žijí hudbou, jsou uzavřeni ve svém světě a jsou mimo, co se týče aktuálního dění.

Snažíš se z té „bubliny“ nějak dostávat, abys mimo nebyla?
Ale ano. Sleduji internet, zprávy a nejvíce mě do reality uvádí moje rodina.

Uděláš si čas na sport nebo dobrou knížku?
Snažím se. Občas si zaběhám nebo zajdu do bazénu. Nejvíce jsem sportovala v době covidu. Potom jsem ale znovu učila na ZUŠ, hrála na klavír, na varhany a byla ráda, že se dostatečně vyspím. Někdy se začtu, ale bohužel mám hodně knížek jen rozečtených. Odreagovat se snažím u seriálů nebo filmů a poslouchám hudbu.

Jakou hudbu posloucháš ve svém volném čase?
Teď už jen klasickou, protože nejlépe stimuluje můj mozek. Moderní hudba je pro mě jednoduchá, nepřitahuje mě, sama od sebe si ji nepustím. To ale vůbec neznamená, že bych ji odsuzovala!

Je hudební žánr, který nesneseš?
Český rap.

A který hudební nástroj neladí tvému uchu?
Z každého nástroje se dá vytáhnout něco hezkého. Možná mi není příliš příjemný lesní roh.

Vyjmenuj prosím své úspěchy, kterých si nejvíce vážíš.
Například první a druhé místo v soutěži Mládí Bohuslava Martinů v Poličce. V komorní hře na dva klavíry jsme se s kamarádkou (Katharina Heyda) zúčastnily soutěže v německém Hofu, kde jsme obsadily druhé místo. V dalším duetu, s Martinou Plockovou, jsme zvítězily ve Vidnavě a druhé místo získaly v Brně na soutěži Vlastimila Lejska. Mým posledním úspěchem bylo, společně s kamarádem Josefem Bartoněm, vítězství a zvláštní ocenění za mimořádnou interpretaci v soutěži Svitavské komoření. Já jsem hrála na klavír a on na violoncello. Je to velmi talentovaný hudebník, pro tuto soutěž dokonce složil vlastní skladbu. Rozumíme si v prožívání hudby i výrazu našeho prožitku.

V takovém duetu stačí, abyste byli výborní hudebníci, nebo má význam i to, jestli si rozumíte po lidské stránce?
Samozřejmě je znát i vnitřní napojení. Především trochu hudebně vzdělanější publikum to vycítí. Nikdy jsem nehrála s nikým, s kým bych si nerozuměla. Získala jsem tak nejen hudební partnery, ale i skvělé kamarády. Jsem přesvědčena, že to budou přátelství na celý život.

Čeká tě studium na HAMU. V čem se bude podle tebe lišit od studia na konzervatoři?
Určitě bude individuálnější a více nezávislé. Na konzervatoři jsme měli hodinu nástroje třikrát týdně a při ní jsme ukázali, jak danou skladbu cvičíme. Teď už budu muset mít skladbu důkladně nacvičenou a učitel bude spíše můj kolega a rádce. Budu muset být mnohem samostatnější a také informace o skladbách si vyhledávat sama. Věřím, že se budeme zlepšovat o obrovské kroky.

Nedávno ses dostala k zajímavé filmové příležitosti. Prozraď nám více.
Nahrávala jsem Svit luny od Clauda Debussyho do filmu Bod obnovy, který uvede Česká televize v roce 2023. Je to český sci-fi film. Zúčastnila jsem se dvou natáčecích dnů. Skladbu jsem hrála za herečku. Bylo potřeba, aby byl několikrát v záběru vidět její obličej. Nejprve se podle scénáře na klavír učila. Měly jsme dvoje klávesy nad sebou. Ona seděla s rozkročenýma nohama a já ležela pod ní na zemi a hrála. Když už měla hrát skvěle, budou vidět opravdu mé ruce, jak hrají na klavír. Musím říci, že to pro mě byla moc zajímavá zkušenost.

Jakou máš představu o své budoucnosti?
Hlavně v hudbě nezakrnět. Občas se hudebníkům stává, že po absolvování školy už nekoncertují, ale třeba vyučují na ZUŠ. Učí žáky, ale sami se nezdokonalují, a to třeba ani v tom učení – v metodice, pedagogice, psychologii… Nekritizuji, vím, že to mnohé velmi baví a uspokojuje. Já bych se ale chtěla stále učit o svém nástroji něco nového a využívat k tomu všech možností.

Bio box
Monika Šnorbertová (21)
Narodila se 8. prosince 2000 v Jilemnici, kam také nejprve chodila na základní školu ZŠ Komenského a později na gymnázium.Poté absolvovala Konzervatoř Pardubice v oboru hra na varhany ve třídě Mgr. Aleše Bárty. Nyní ji čeká studium na pražské HAMU. Mezi její největší úspěchy patří 1. a 2. místo v soutěži Mládí Bohuslav Martinů (2017, 2019), 2. místo v komorní hře na 2 klavíry na mezinárodní soutěži PIANO ÜBER GRENZEN v německém Hofu, 1. místo na mezinárodní soutěži Karla Ditterse z Dittersdorfu ve Vidnavě (komorní hra na 2 klavíry), 1. místo a zvláštní ocenění za mimořádnou interpretaci na soutěži Svitavské komoření (komorní hra klavír + violoncello).

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Martin Šnorbert, Natálie Štorková