Každý kuchař musí mít trochu herecký talent a tah na branku

S manželkou Dášou má dvě děti, dceru Terezu a syna Vojtěcha. Oba potomci se potatili a herectví rovněž provází jejich život. „Jsem rád, že dělají to, co chtějí a co je baví. To je myslím to podstatné,“ řekl.

Jak se vám daří v covidové době, která omezila běžný život a kulturu zvláště?
Musím říci, že se mně daří celkem dobře. Radikálně se nám zvýšily výdaje za nákup kvalitního vína, tak se ten covid trochu prodražil. Když to ale vezmu lehce navážno, je ta doba skutečně opruz, ale snažím si to nepřipouštět, neznervózňovat se každodenními statistikami a být pozitivní. Trvá to ale už dlouho. Podstatné je, že jsme zdraví a nikdo z rodiny to neodnesl. Mám k tomu respekt, je třeba se sice chovat zodpovědně, ale hlavně se z toho nesmíme podělat.     

Co jste v době různých opatření dělal?
Jsem kreativní producent dvou nejúspěšnějších seriálů na Primě, to znamená Slunečné a Sestřiček. Na tři měsíce jsme se zastavili a netočilo se. Nicméně jsme pokračovali v psaní, takže náš tým v podstatě žádnou pauzu neměl. Akorát jsme samozřejmě nevěděli, jestli se bude točit nebo nebude, a navíc se musel radikálně osekat rozpočet. Zatím ale děláme a nedopadl jsem jako někteří kamarádi divadelníci nebo pořadatelé velkých akcí, kteří jsou úplně mimo hru. 

Myslíte si, že se věci zase vrátí do svých zajetých kolejí, nebo, jak se často říká, už nebude nic jako předtím?
Dívám se na to v pozitivním slova smyslu. Každý den je jiný než ten předchozí, nic není stejné. Beru ty věci tak, jaké jsou a myslím si, že Češi zůstanou Čechy, kteří si vždy i s humorem nějak poradí. To, že se naučíme sociální distanci, tvrdším hygienickým pravidlům, je možná jenom dobře. Věřím, že s příchodem vakcíny tato nepříjemná doba skončí.  

Ivane, jste kuchař, moderátor, producent, herec. Kde se dají vystopovat vaše divadelní začátky?
Bydleli jsme tehdy ve Vysokém Chlumci u Sedlčan, kde táta dělal sládka v pivovaru a do školy jsme chodili do Počepic. Poprvé jsem se s divadlem setkal ve čtvrté nebo v páté třídě, kdy jsem se spolužačkou Jarčou Karvánkovou hrál na vánoční besídce v sále restaurace v představení O statečném kováři. Já byl kovář a ona princezna. Ve škole jsem měl štěstí na kantory, výborného učitele češtiny Josefa Muzikáře a občanky Jana Helceleta. Ač za hlubokého totáče, bylo tam dobré kulturní zázemí a když jsem skončil devítiletku, začali jsme s těmi učiteli hrát amatérské divadlo. A tam to skutečně začalo. Hráli jsme Každý něco pro vlast od Klicpery nebo Študáky a kantory. To bylo hezké období.  

Čím vás divadlo okouzlilo?
Vždycky jsem byl extrovert, takový předváděcí typ, takže bylo celkem přirozené, že to půjde tímto směrem. Zásadním zlomem byl Jiráskův Hronov v roce 1980, pro mě úplné zjevení a ohromně intenzivní zážitek. Kluk z vesnice přijel do divadelního světa. Byl jsem v klubu mladých divadelníků a poznal hereckou práci z jiného úhlu, bezvadné lidi pohybující se okolo divadla, s kterými se stýkáme dodnes. Zkoušel jsem pak přijímačky na DAMU, kam mě nejdříve vzali a pak zase nevzali. Nezbývalo pak než jít na vojnu.

Před vojnou jste se vyučil kuchařem a absolvoval hotelovou školu. Kam jste v této profesi nastoupil?
Do restaurace hotelu Alcron, kde jsem byl nejdříve číšníkem, protože v kuchyni tehdy nebylo místo. Byl jsem ale tak nešikovný a na place mě to tak nebavilo, že mě po půl roce přeřadili do kuchyně a kuchařem jsem se také vyučil. Měli jsme to v rodině. Děda byl hospodský, který dělal šéfa v restauraci Na Vlachovce v Praze, babička byla servírkou v Akademické dietní restauraci ve Vodičkově ulici, strýc zase kuchařem ve Slovanském domě. Už od malička mě bavilo motat se okolo plotny.

Vaše maminka se prý zase naopak starala o váš kulturní rozhled. Jak se to prakticky projevovalo?
Přestože maminka také pracovala v pivovaru, ještě učila na piano v hudební škole v Sedlčanech. Proto jsme s bráchou logicky chodili do hudebky na piano, já potom na kytaru a brácha na violoncello. Matka nás brala na koncerty, do divadla a vedla nás ke kulturním prožitkům.

Divadelní múza vás neopustila a po vojně jste zamířil do Hradce Králové. Proč právě tam?
Po vojně jsem, jak už jsem předeslal, nastoupil do Alcronu. V té době jsem trávil hodně času s kamarády studujícími JAMU v Brně. Oni mě přesvědčili, abych napsal dopis a nastoupil s nimi jako elév do hradeckého divadla, kam tři z této party šli do angažmá. Soudruhu řediteli jsem tedy dopis napsal a oni mě vzali. Mělo to však předehru. Byl jsem ještě v Alcronu, když mně volal vrátný, že mám na vrátnici návštěvu. Stál tam zarostlý vousatý chlap v nátělníku a řekl mi, že je Karel Knechtl. Byl to legendární herec a dramaturg Divadla Vítězného února v Hradci Králové a přijel mi sdělit, že mě koupil do angažmá. Chtěl po mně na místě piruetu, tak jsem ji udělal, on mě přijal a nastoupil jsem do divadla jako elév v roce 1986. K tomu jsem začal dělat kulisáka, protože z elévského platu 750 korun měsíčně se nedalo vyžít.

Co jste hrál na jevišti této scény?
Hrál jsem malé i větší role, ale pochopil jsem, že nejsem předurčen k tomu být hercem od pána Boha.

Jak dlouhá to byla etapa?
Působil jsem tam do roku 1989. Tehdy jsem dostal krásnou roli ve hře Smutná neděle. Parta, s kterou jsem přišel do Hradce, šla ale po sezóně do Prahy na volnou nohu. Když jsem se po prázdninách vrátil, dozvěděl jsem se, že Dáša, děvče, s kterým jsem se kamarádil, je se mnou těhotná a šel jsem dát do divadla výpověď. Ještě jsem nějakou dobu v divadle dohrával a 13. října jsme se vzali s tím, že to bude na rok a pak se uvidí. Jsme spolu už 31 let.

Ve své kariéře jste využil kuchařské dovednosti. Dá se říci, že jste při tom mohl zúročit i svůj herecký talent?
Každý kuchař musí mít trochu herecký talent a tah na branku. Tyto dvě povolání mají mnoho společného. Stejně jako je potřeba talent k herectví, ani kuchařina se bez talentu neobejde. Lze sice zvládnout řemeslo, znát zpaměti receptury, ale pokud tam chybí deset deka talentu, nefunguje to. Herec i kuchař jsou kromě toho stejně citlivé nádoby se sklony k alkoholismu a k permanentnímu pocitu, proč zrovna oni nedostali tu správnou šanci, protože, kdyby ji dostali, tak ji beze zbytku využijí. Jsou ješitní, egoističtí a mistři světa. Tyto vlastnosti jsou pro tyto profese naprosto identické. Když jsem začal Prima vařečku a další pořady, tam se to herectví s kuchařinou krásně propojilo. Není tolik kuchařů, co dokáží špičkově vařit a zároveň jsou šoumeni. Jedním z mála, kdo to umí je Zdeněk Pohlreich a pár dalších.

Která profesní zastávka, ať už to byly Prima jízda, Mňam aneb Prima vařečka či Rady ptáka Loskutáka vám tehdy byly nejbližší a proč?
Asi všechny, nedělal bych je, kdyby mě nebavily.

Pokud vím, z Prima vařečky jste odešel kvůli neshodám s programovou ředitelkou TV Prima. Co se tehdy stalo?
Přestože jsem jim ten pořad vytáhl z mizivých čísel na hodně dobrou sledovanost, začal jsem jim vadit, protože jsem byl svůj. Oni se mnou zacházeli jako s onucí. Televize mi tehdy dlužila půl roku peníze a když jsem je dostal, podstrčili mně smlouvu, ve které mi zakázali úplně všechno včetně podnikání jinde a já si toho nevšiml. Působil jsem tedy i jinde v rozporu s tou smlouvou a oheň byl na střeše. Dokonce mně dali pokutu 50 tisíc korun, že jsem moderoval pořad pro kuchaře v Pardubicích, to už byl vrchol a skončil jsem.

Vařil jste i v rozhlase. Co jste musel udělat, abyste rozvibroval chuťové pohárky posluchače?
Bylo to přímý přenos, takový balet v rádiu. Protože posluchač to nemohl vidět, bylo nutné umět celý ten proces i výsledné jídlo popsat tak, aby se mu při poslechu zbíhaly sliny. To se myslím povedlo, protože odezva byla velmi slušná. Ještě jsem si při tom povídal s pozvaným hostem a za dvě hodiny bylo jídlo uvařené. Byla to čirá improvizace, znal jsem jenom recept jídla.

Která kuchyně je vám osobně blízká?
Nemám nějakou vyloženě oblíbenou kuchyni. Mám rád španělskou, vietnamskou i italskou kuchyni. Prostě rád ochutnám všechno z různých koutů světa.

Co rád vaříte? Co je váš majstrštyk?
Španělský ptáček. To je moje specialita. Nikdy nevařím pro dva lidi, ale pro velké množství. Každé pondělí v Praze s týmem scénáristů děláme dramatické linky do seriálů, kde se sejde deset lidí a já pro ně vařím. A když už vařím pro tým, zároveň tím vařím i pro nás doma.

Vraťme se ale zpět k herectví. Na kontě máte účinkování v seriálech Druhý dech a Ordinace v Růžové zahradě i ve filmech Kvaska a Czech Made Man. Chtěl jste si vyzkoušet, jaké je to stát před kamerou?
Mám to tak, že když přijde nabídka, zkusím to. Součástí herectví je i práce před kamerou. Je to hozená rukavice. Nemyslím si, že bych zanechal nějakou výraznou stopu v naší kinematografii, ale je tam pár figurek, které jsem si odehrál a stačí mi to. To se týká i muzikálů. Když jsem v letech 2003 nebo 2004 v Hradci produkoval velké koncerty kapelám Lucie nebo Kabát, volal kamarád Richard Tesařík z Yo Yo Bandu, zda bych si nechtěl zahrát v muzikálu Krysař, který obnovoval Daniel Landa. Ze začátku jsem to odmítl, ale přesvědčil mě. Přijel jsem do Prahy, zazpíval Landovi a už jsem v tom byl. Pak následovaly další.

Proč jste se usadil v Hradci Králové?
Vždyť je tady tak hezky. Zavál mě sem osud do divadla a Hradec už mě pak nepustil. Mě toto město naprosto vyhovuje, není ani velké, ani malé, žije se v něm dobře.

Dcera Tereza i syn Vojtěch se v hereckém kumštu potatili. Jste tomu rád?
Jsem hlavně rád, že dělají to, co chtějí a co je baví. To je myslím to podstatné. Když v tom budou spokojení a šťastní, tím lépe. Vojta je ještě mladý a asi si bude muset počkat na nějakou velkou výzvu. Jako jediný z nás se dostal na DAMU a školu dostudoval. Jak to bude s jeho herectvím dál, je samozřejmě na něm. Terezka je myslím také spokojená, občas hraje, baví ji učit, takže je to v pořádku. Oba se pohybují od dětství v divadelním světě, znají ho a líbí se jim.
 
Vaše dcera uvedla, že jste ji k divadlu přivedl v sedmi letech, což si zřejmě dodnes vyčítáte. Vyčítáte?
To je samozřejmě nadsázka. Nic jí ani Vojtovi nevyčítám, jsou oba dva bezvadní. To, že třeba budou dlouho třít bídu s nouzí, tak budou. Tereza je šikovná a Vojta se o sebe taky postará, nemám o ně strach. Vychovali jsme je s mámou dobře a teď už je to na nich.

Nelze pominout ani vaši politickou kariéru. Byl jste nejen zastupitelem Hradce Králové, ale i zastupitelem krajským. Proč jste se rozhodl ovlivňovat tímto způsobem věci veřejné?
To je jednoduché. Začali mně vadit ty hospodské kecy, nadávání a neschopnost udělat něco pro to, aby se věci změnily. Proto jsem těm kverulantům říkal, možná naivně, ať se angažují a vstoupí do politiky, když se jim něco nelíbí. To byl podnět k tomu, abych do lokální politiky sám vstoupil. Byla to pro mě určitě dobrá zkušenost, ale už bych to dnes neudělal, přesto, že se stále zajímám o veřejné dění. 

Co v současné době dělá Ivan Vodochodský a jaké plány v nejisté době spřádá?
Nejsem plánovací typ, jsem denní fatalista. Čekám na příležitost a buď se jí chopím nebo ne. Všechna svá povolání, která jsem v životě dělal, a že jich bylo hodně, nevznikla nějakým plánem, ale více méně shodou okolností.

Jaký byste si přál rok 2021?
Nám rok 2020 začal dobře, byli jsme s manželkou a Terezou na cestě kolem světa. Povedlo se nám navštívit synovce na Cookových ostrovech, byli jsme v Americe, na Novém Zélandu, v Thajsku… Vrátili jsme se 20. ledna a už to pomalu začínalo. Rok to byl skutečně zvláštní, proto si do toho nového přeji, abychom byli hlavně zdraví, aby se vše zase zalilo sluníčkem.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera