Jsou dny, kdy nachodíme i 35 kilometrů, říká Alexandr Bílek

Jak dlouho vlastně tady působíte na hotelu Hromovka?
Jsem tady 27 let, přišel jsem hned po škole v roce 1994.

Jste místní, nebo pocházíte odjinud?
Jsem ze západních Čech, z města Kraslice.

Co vede člověka z druhého konce republiky do Krkonoš?
Po škole jsem si tady vzal s kamarádem penzion Úsvit na Davidovkách, byli jsme tam asi půl roku. Ale nějak to nešlo, a tak jsem si říkal, že odtamtud půjdu pryč. Koupil jsem si proto kufříček se zlatými přezkami za 1100 korun, dal jsem si do něj svačinu a chodil jsem celou noc po Praze po vitrínkách a tam jsem našel, že je Hromovka na prodej. Chtěli za ni 16 milionů. Tak jsem tam naběhl a začal je bez přípravy přesvědčovat, že by bylo lepší ji pronajmout a že udělám čističku, střechu a všechno ostatní, co bude potřeba, a budou z toho ode mne mít nájem. A oni na to, že je to docela dobrý nápad.

Já i žasnu, že se Hromovka nabízela ve vývěskách v Praze.
No jistě. Ona totiž – až do minulého měsíce – 60 let patřila Českému hudebnímu fondu. Ten zastřešuje různé umělce, spisovatele nebo skladatele.

A když jste se pustil do podnikání v gastronomické branži, měl jste k tomu i příslušné vzdělání, nebo jste se vše učil takříkajíc za pochodu?
Ano, jsem z branže. Studoval jsem obor kuchař-číšník. Mě to bavilo a po škole mě nenapadlo nic jiného, než si vzít penzion a potom Hromovku. V minulosti jsem měl i další podniky.

Jak to tady na Hromovce před 27 lety vypadalo?
Bylo to obyčejný, ale ne zas až tak hrozný. Nicméně musel jsem udělat čističku, nové elektrické rozvody nebo jsme dělali kompletně celou novou měděnou střechu. A stále se něco dělá. Dávám na rekonstrukce každý rok kolem 500 tisíc korun. Ale dobré je, že všechno jsem se sám naučil. Párkrát jsem i něco postavil a zase hned zboural, protože jsem se styděl, až to ráno někdo uvidí. Teď už je to lepší, ale stejně mám rád dokonalou řemeslnou práci, ale já to dokonale bohužel neumím. A řemeslníky jsem nikdy nedokázal sehnat.

Předpokládám, že jste od začátku i vařil nebo byl „na place“, nebo ne?
To dělám pořád. Celých 27 let. Pro vaši informaci, v sezóně naběháme klidně 35 kilometrů za 18 až 20hodinovou směnu. My sami si to opravdu musíme odchodit, protože tu nemáme téměř žádný personál. Ale máme tu alespoň špičkového kuchaře. Nicméně já jsem za ta léta vycvičený, že musím být schopen kdykoliv všechno udělat sám. Takže vařit, obsluhovat, mezitím odvézt hosty na skútru do města je základ. Nikdy nezavíráme, hosté sedí prakticky až do rána. Později večer a v noci už vařím já, současně obsluhuji, vyprávím hostům příběhy z cest, mezitím pro někoho dojedu do města na sněžném skútru. Není to lehké, ale užívám si ten pocit výjimečnosti, který hosté skutečně vnímají. Oni nás dobře znají, jezdí k nám 5, 10, 20 či 25 let a vědí proč. Náš tým tvoří tři až čtyři lidi a všichni se opravdu hodně nadřeme.

Jakou kapacitu má Hromovka?
Asi 60 lůžek.

Tohle dávat ve čtyřech lidech je fakt zápřah.
Takto to dáváme 100 dní v kuse. Někdy to je hodně stresové, pořád držet náš maličký tým pohromadě a ve střehu. Držíme se ale navzájem. Je to někdy až neuvěřitelné, jak to dokážeme zvládnout. Je to ale především o organizaci práce, skladbě jídelního lístku, způsobu prezentace jídel, a když to všechno hezky do sebe zapadá, je to koncert. Ale jsme jen lidi a někdy toho je na každého moc, a když se vyřadí jedno z koleček, musí ho nahradit ostatní. A o tom to je. Host nesmí nic poznat, host musí mít všechno to nejlepší, musí docházet k neustálé komunikaci a já používám také kontinuálně i velmi rafinovaný humor. Host se musí cítit jako doma, takže stále sledujeme celou jeho/naši bublinu, hlídáme i takové věci, jestli jim není zima nebo teplo. Často hosty přijdeme i přikrýt, když usnou v křesle, podložíme jim hlavu polštářem, všem dáváme hruškovičku v luxusním skle gratis, když upečeme koláč, vyrobíme tiramisu a další lahůdky, hostům to prezentujeme přímo na pekáči ještě horké a předvádíme jim vysokou, ale jednoduchou gastronomii. Tohle všechno je opravdu na tom oboru úžasný. Dělat to opravdu jak nejlépe to jde, nic neočůrat a mít z toho ten nejlepší pocit. Současně skladba zákazníků je neuvěřitelná a všemu pomáhá. Jezdí k nám jen úžasní lidé, kteří to všechno dokážou ocenit, skládají nám komplimenty, vidíte na nich, že to nehrají, že jsou opravdu spokojení. Tohle všechno by se nedalo dlouho dělat, pokud nevidíte světlo na konci tunelu. Tím světlem je náš odjezd do Afriky. Naše soukromé, dnes již docela známé, expedice Afrikou. I tam to není žádná dovolená, je to o neustálé ostražitosti, dohadování, tisících kilometrech, důkladné přípravě, ale i problémech. Přesto je Afrika pro nás strašně důležitá. Nemůžeme bez ní být. Naše motto zní „zimou žárem, vodou bahnem, všude kam chci, jsem svým pánem“. A proč to děláme? Odpověď najdete v našem druhém mottu: „cestuj – poznávej – vzdělávej – užívej – toleruj – pomáhej – pochop – motivuj – předávej“. Ale to je na další speciální vyprávění. Procestovali jsme již 42 zemí Afriky, náš Land Rover, kterého můžete vídat každý den jezdit po Vrchlabsku, najel v Africe 203 000 km a spali jsme v něm již 600 nocí. A to se přece počítá.

A po Africe zase do práce.
Ano. Po třech měsících se z Afriky vrátíme a čekají nás čtyři měsíce dřiny. Letní sezóna, která je v některých ohledech ještě náročnější. Nacházíme se ale uprostřed lesů a luk, srnky, zajíci, čmeláci, nádherná terasa, skvělí lidi a hlavně teplo. Takže nás to baví. A od poloviny října do poloviny prosince nás čeká konečně těžký relax, na který se těšíme vůbec nejvíc. Již devět let jezdíme, každý rok, na dva měsíce na takový malý ostrov v Indonésii. Má jen čtyři kilometry dokola, ale je to tam levné a dokonalé. První měsíc jen spíme a druhý si užíváme, učíme se a já třeba píšu knížku. Vypijeme ve dvou asi 700 kokosů, užíváme si krásné západy slunce, želvy, skvělé lidi a dobré jídlo. A to je náš život v kostce, pěkně každý rok a čas letí a letí.

Udělejme časový skok do nedávné minulosti. Co se vlastně stalo, že váš pronájem Hromovky musel skončit a vy jste dostal na výběr buďto to koupit, nebo jít pryč?
Majitel, Nadace Český hudební fond, se rozhodl, že Hromovku prodají. Vztahy jsem s nimi měl vždy velmi dobré, asi tak 24 let jsem platil nájemné třeba i se šestiměsíčním zpožděním. Ale protože to jsou intelektuálové a umělci, to znamená lidi úplně z jiného světa, nevznikal nikdy žádný konflikt. Vládlo absolutní pochopení a já jsem zase do objektu investoval víc, než jsem slíbil. A ten čas vypršel právě v květnu 2021. Všechno má svůj začátek a konec.

Uvažoval jste nad tím, že byste šel úplně pryč?
Já jsem věděl, že to nějak dopadne. Nedovedu si představit, kdyby to nedopadlo. Jsem tady od školy, je mi 48 let a tohle už pak není žádná prča. Měli jsme různé až bizarní nabídky od různých zájemců nebo investorů, přišlo i několik nabídek na odstupné, mohli jsme si začít užívat a nepracovat, neboť na náš účet mohlo přistát několik desítek milionů korun za přenechání Hromovky. Rozhodli jsme se ale, že budeme pokračovat v tom, co snad umíme, žít na Hromovce a vychovávat zde i své děti.

Nyní Hromovku vlastní několik subjektů a je zde systém opcí, kdy mohou tito vlastníci svůj podíl prodat těm zbývajícím. Nicméně nebojíte se konstrukce, jak je tento vztah nastaven?
Nejdříve to vypadalo asi jako nejhorší varianta z těch dvaceti, které jsem měl. Doslova každý den přinesl novou nabídku. Takže já jsem neřešil, jestli se to povede, ale jak to provedeme a s kým do toho půjdeme. Řešili jsme různé modely s bankami, pak z toho nějak sešlo. Pak tedy nezbylo nic jiného než naši hosté, kteří nám poslali 6 milionů korun, a pak jsme museli přibrat nějakého investora. Drtivá většina z nich měla v plánu to tady za tři až pět let – až tady budou nové sjezdovky – prodat. Pak tu byli různí investoři s dalšími modely, ale nakonec jsem se rozhodl, že do toho vezmu člověka, kterého znám a za něhož můžu dát ruku do ohně, a on do toho vzal další tři, za které se zase on zaručil. Takže jsem vsadil na tuto kartu. Dal jsem na můj šestý smysl. Sice zase budeme muset dřít, ale naši parťáci jsou lidé, kterým věřím. Rovněž jsme se domluvili, že zhruba pět let z toho nikdo nic mít nechce a že peníze, které bych obvykle platil za nájem, budeme investovat do Hromovky. Máme ale další plány, které mohou v budoucnu generovat nějaký slušný zisk, který nám vždy dost citelně chyběl.

Zmínil jste, že část financí poskytli i vaši hosté. Jak vlastně oni na tento váš postup hleděli? To museli být skutečný srdcaři.
No to absolutně. Nápad „Zachraňte Hromovku“ jsem vymyslel v lese, kam chodím se psem každý den, a realizoval jsem ho ve vlastní režii. Naši věrní hosté tvoří velmi širokou a stabilní základnu. Jejich věrnost se určitě vymyká všem statistikám. A na ně jsem vsadil. Nabídli jsme možnost pomoci a na oplátku jsme nabídli významný profit ve formě stoprocentního bonusu na ubytování nebo 5procentní úrok za každý rok za zapůjčené peníze. Bylo to chytré a bylo to fér také pro naše skvělé hosty. Místní firma WPJ, se kterou spolupracujeme již 25 let, nám zdarma vytvořila e-shop, který byl k celé akci využit. Oděvní a velmi moderní firma BUSHMAN nám vyrobila 500 nádherných triček s naším designem, která si mohou na našem e-shopu lidé koupit a podpořit náš projekt. 607 lidí nám poslalo za 90 dní téměř 6 milionů, které si mohou dobrodinci probydlet, nebo jim budou peníze vráceny včetně úroku, kdykoliv si řeknou. Co nás ale nejvíce překvapilo, kromě dvou lidí se nikdo ani nezeptal, co bude, když se mi něco stane, nikdo s možností, že by mohl o své peníze přijít, prostě nepočítal. Nejvíce fascinující bylo, jak nám lidé věří, jak důležitá je při jejich rozhodování naše pověst. Největší zájem byl o šeky v hodnotě 5 000 korun, kterých bylo zakoupeno 332. Druhý nejoblíbenější šek byl v hodnotě 25 000 korun, kterých se prodalo 118. Také bylo zasláno 7krát 100 000 korun a nejvyšší částka byla ve výši 220 000 korun.

Hromovka je známá i svou akcí, kdy jste zde během Vánoc nechal zadarmo bydlet s dětmi matky samoživitelky. Můžete k tomu říct více?
Tyhle akce dělám už zhruba pětadvacet let. Ale v největší známost to vešlo v roce 2016, kdy jsme úplně poprvé měli před Vánocemi prázdno, takže jsem dal tuto nabídku na Facebook. Ještě jsme pustili personál domů a říkali jsme si, že si uděláme Vánoce sami pro sebe, a když sem přijedou čtyři lidi, tak se o ně postaráme. A večer jsem napsal jednu takovou větu, že kdyby někdo věděl o někom, kdo je doma sám, tak že ho sem k nám zveme. A během dvou dní jsem dostal asi 6 000 e-mailů.

To jste vybral tedy každý stý e-mail?
Ne, vzal jsem ty první, co došly nejdříve.

Jaká je vlastně vaše osobní vnitřní motivace dělat tyto věci?
Tak udělá vám to radost, když tady ti lidé jsou. Nás tohle moc nestojí. Tak jasně, uvaříme jim jídlo. To v nákladech moc nestojí. My si to musíme jen odmakat. Ale za tu radost to stojí. Místo je krásný, pokoje volné a my uděláme lidem spoustu radosti za málo peněz. Kdyby si to měli zaplatit, tak na to nemají. Média o dobrých skutcích píší ráda a musím přiznat, že na propagaci našeho nápadu a jeho masivnějšímu promyšlenějšímu konceptu pomohla. Například v lednu 2020 jsem byl časopisem Reflex vyhlášen hvězdou roku, byl jsem šmahem zařazen mezi 52 lidí z celé České republiky, kteří lidem nezištně pomáhají. Lidé nám poslali během pár dní přes milión korun a nám se podařilo najít nové bydlení 19 ženám s dětmi nebo podpořit skvělého kaplana, který se stará o jisté ženy. Na Vánoce jsme rozdali skoro 300 tisíc korun. To nejsou malé peníze.

Jasně, ale potřebu nezištně někomu udělat radost dnes asi nemá každý, že?
Dost lidí sem potom jezdilo se zeptat, jak to děláme. Taky někomu chtěli pomoci. Tady jde spíš o to, aby někdo udělal ten první krok. Je totiž pravda, že kdybychom to neudělali, tak máme svatý klid. Tady jsme si mohli sedět, dát si v klidu štědrovečerní večeři, kterou jsme si nikdy takto nedali. Ale když něco vyhlásím, tak mě moje dcera i partnerka v tom podporují.

Sedíme uvnitř restaurace, jejíž zdi lemují fotky z vašich opakujících se cest do Afriky. Kdy vyrážíte?
Když na konci března skončí sezóna, tak hned poté. Snad to už klapne. Máme v plánu 10letou expedici pod názvem „Afrikou za každou cenu“, chceme znovu procestovat všechny země Afriky, a to s kameramanem a režisérem. Máme velké plány, ale neumím predikovat, jak to nakonec dopadne. Pojede s námi totiž kromě mé dcery Alexandry, která toho již má mimochodem dost za sebou, i naše nyní 6měsíční dcera Adélka, která by plánovanému příběhu měla dodat další punc neobvyklosti.

Co vás láká vyměnit shon na horském hotelu za cestu na jiný kontinent, do jiné kultury, mezi jiné lidi?
Je to o touze v něčem vyniknout, mít nadhled, využít náš čas k poznání. A posouvat se dál. Naším generálním cílem je navštívit všech 196 zemí světa a všechna místa zapsaná na seznamu UNESCO. A protože svět je veliký, našel jsem způsob, jak vidět na vlastní oči to nejdůležitější na světě. A jedu tak systematicky pěkně krůček po krůčku. Zatím máme procestováno 106 zemí světa a 280 míst UNESCO. Má dcera v 18 letech měla 42 zemí, které se mnou procestovala.

Za tu dobu jste nepochybně nashromáždil spoustu zážitků…
Jasně. Chtěl bych zmínit, že přestože základní věci si vezeme s sebou, vše stojí šílené peníze. Opravy, úplatky, abychom se někam dostali. Člověk si pak řekne, mohli jsme být dva měsíce na Maledivách a místo toho jsme dva měsíce v prachu a postrachu, že za každou zatáčkou do vás někdo začne střílet. Za tu dobu jsme byli čtrnáctkrát zavřený, v Čadu jsme byli dokonce mučený, tam mi prstem vypichovali oči, mlátili mě samopalem do zad. Byli jsme tam třikrát u soudu. Zažili jsme opravdu hodně a k vyprávění toho máme opravdu dost. Napsal jsem do www.lidovky.cz/cestovani/po-stopach-unesco přes 120 reportáží.

A dotaz na závěr: jaké máte očekávání od letošního léta?
Já doufám, že bude plno. Proto také děláme terasy, aby si lidé měli kde sednout. Určitě bude frmol. Nám ale paradoxně ten covid vyhovoval. Po 27 letech jsme konečně měli čas odpočinout si, dva dny před Vánocemi se mi narodila dcera. Moje partnerka mi při tom vždy ve všem pomáhala a teď se musí věnovat dceři. A stát se postaral, poslal nějaké peníze, takže si vůbec nestěžuji.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří V. Novotný