Jsme jedna velká rodina, tvrdí studenti Fakulty vojenského zdravotnictví

Kdo chce uspět, musí vykazovat nejen skvělé znalosti ve svém oboru, ale také vzornou disciplínu, pevnou vůli a výbornou fyzickou kondici. Nejen o aktivitách a životě fakulty v rozhovoru pro magazín Salonky pohovořili profesorka Vanda Boštíková, proděkanka pro vnější vztahy a marketing, viroložka a molekulární bioložka na Katedře epidemiologie FVZ HK a studenti Všeobecného vojenského lékařství, četařka Jitka Neuwithová, nadrotmistr Bronislav Kolář, četař Mikuláš Jech a desátník Jan Motka.

Čím se konkrétně zabývá Fakulta vojenského zdravotnictví, jaké obory se na ní studují?
prof. Boštíková: Studenti Fakulty vojenského zdravotnictví v Hradci Králové se věnují oborům všeobecné vojenské lékařství, zdravotnický záchranář, vojenské zubní lékařství a vojenská farmacie. Obory farmacie a lékařství jsou vyučovány v součinnosti s civilními fakultami Univerzity Karlovy. Studenti tak musí zvládnout svůj obor na civilní vysoké škole a zároveň předměty vojenské vysoké školy.

Studovat medicínu a zároveň vojenskou vysokou školu je nesmírně náročné. Co vás k tomu vedlo? Existuje něco podstatného, v čem cítíte velký rozdíl od studia na civilní škole?
Jan: Po střední vojenské škole jsem si vybral medicínu a šel na FVZ. To, že se na fakultě známe a stýkáme se se spolužáky napříč všemi ročníky, vytváří příjemné prostředí i mimo školu. Kdybych zde nestudoval, nikdy bych nezažil výcvik maskování, přesunů se zbraněmi přískoky, taktiky boje a procházení terénem, ve kterém je nepřítel a podobně.

Mikuláš: Na gymnáziu v Turnově se o vojenském lékařství hodně mluvilo. Zjistil jsem, že se na FVZ studují současně dvě vysoké školy – civilní a vojenská. Studenti dostávají plat, což hodně pomůže našim rodičům a my jsme od devatenácti samostatní. Teď po třech letech však musím přiznat, že když toho děláte hodně, tak brzy zjistíte, že jste i unavení, a ne vždy se vám do toho chce. (smích) Je zde jiná dynamika kolektivu. Už tím, že si projdete společně základním výcvikem ve Vyškově, jste dokonale stmeleni.

Bronislav: Primárně jsem se zaměřoval na medicínu. Největší prim, co tato fakulta může kromě znalostí a praxe nabídnout, jsou opravdu unikátní celoživotní mezilidské vztahy. To na civilní škole nenajdete.

Jitka: Mám ráda adrenalin, výzvy a pohyb. U toho jsem chtěla zůstat a medicína pro mě byla vždy zajímavá. Tady se o lidi můžete opřít, ať jste v prváku nebo v šesťáku. Jsme velká rodina a toho si cením nejvíc. Plat a mnohé výhody jsou super, každopádně něco za něco. Máme smlouvu, ve které jsme se jako budoucí vojenští lékaři upsali armádě na dobu 15 let. Takže to není úplně zadarmo.

Jitko, nedá mi to, abych se nezeptala, jaké jsou reakce mužů, když vás potkají v uniformě třeba někde na ulici?
(Velký smích, Jitka je krásná dívka s dlouhými blond vlasy) Reakce mužů jsou mnohdy velice pozitivní a myslím, že je žena vycítí. Rozhodně to není nepříjemné.

Jak to vidí chlapci – vojáci? Na oboru všeobecného vojenského lékařství celou třetinu mezi studenty zaujímají dívky. I zde platí, jak to vídáme ve filmech, že není rozdílu mezi mužem a ženou, je to stále jeden voják?
Bronislav: My sice studujeme vojenskou fakultu, ale jsme tu všichni lékaři. Více k sobě přistupujeme jako lidé, a až potom jako vojáci. Hodnotíme, jací jsme a co pro fakultu děláme, než abychom řešili, kdo je kluk a kdo je holka.

Měli byste stejný názor, i kdybyste byli vysláni do akce v terénu?
Bronislav: Jinak bych to hodnotil, kdybych byl součástí bojové jednotky a věděl, že ta slečna mě tam někde bude tahat, když se bude střílet. Ale pokud se bavíme o práci v zázemí, což většinou práce vojenského lékaře je, tak to neřeším. Hlavní je, co ten člověk umí.  

Mikuláš: V době před uniformou jsem potkal dívku ve stejnokroji na ulici a řekl jsem si: Hm, vojačka, dobrý, ale trochu se jí bojím. (smích) Ale teď i na kolejích bydlíte s holkama a zjistíte, že se jich fakt bojíte. (velký smích) Na výcviku se v létě v plné polní taháte se zbraní, v terénu v horku umíráte, a najednou vedle vás proběhne o hlavu menší holka se stejnou výstrojí a v pohodě obíhá kolem dokola. Není zde rozdíl mezi holkou a klukem. Jde o to, co mají v hlavě. Fyzicky to dívky zvládají skvěle, někdy líp než kluci.

Každý máte různě dlouhou část studia na FVZ již za sebou.  Co vás v tomto „vojenském“ životě v poslední době nejvíce zaujalo? Napadá vás něco, co byste v civilu nezažili?
Bronislav: Zásadní informací pro studium na naší fakultě je hlavně takové okřídlené pravidlo v armádě – voják se stará, voják má – což znamená, že žádná cesta není uzavřená, ale je potřeba se trošku snažit. Pro mě osobně bylo zajímavé vyjíždět na zahraniční stáže. Byl jsem v Bosně a Hercegovině, konkrétně v Mostaru, kde jsem sloužil s ortopedy. Byla to moje nejlepší zkušenost s medicínou. Co se týká materiálního zabezpečení a podobných věcí, tak to bylo velmi rozdílné. Prostě o magnetické rezonance a moderní přístroje tam nezakopáváte, ale musíte se naučit spoléhat na své ruce a nohy. Stáže v zahraničí přinášejí studentům nadhled a schopnost definovat mezery našeho zdravotnictví, nebo naopak vážit si toho, co tady máme.

prof. Boštíková: Pamatuji si, že jeden z našich studentů byl zase v Iráku, pracoval na všeobecné chirurgii. Kromě operací kýly a apendicitidy řešil i hadí uštknutí, poranění při výbuchu a četná bodná zranění. Na stáži v Jižní Americe se zase setkal s pacientem, který mu sám přišel do ordinace s prostřelenou hlavou. Vše tehdy dopadlo dobře, pacient přežil. 

Jan: V době první vlny koronavirové krize jsem nastoupil na epidemiologii v Domažlicích. Domažlický okres byl poměrně hodně zasažený. Když jsme tam jako vojáci v první linii nastoupili, tak tam nikdo nebyl, všichni trpěli koronavirem. Vyzkoušel jsem si vše ve velké míře. Trasoval jsem osoby nakažené koronavirem a dělal jsem epidemiologická šetření. Po telefonu jsem poskytoval i psychickou pomoc a snažil se o lidský přístup. Na starosti jsem měl také infolinky, ty hovory byly emocionálně velmi náročné.

Mikuláš: V červnu jsem v rámci chytré karantény vypomáhal Moravskoslezskému kraji. Někteří lidé nesli špatně pobyt v karanténě a nechtěli ji dodržovat. Nejvíce práce jsme měli, když se covidem nakazili lidi v dolech v Darkově.  

Jitka: Z aktivit FVZ mne zaujal výcvik, zaměřený na medicínskou činnost. Absolvovali jsme jej ve výcvikovém prostoru Tisá. Setkali jsme se zde se simulacemi válečných zranění. Museli jsme se chovat jako při reálné situaci, kdy byl pacient přímo z boje odvezen k nám. Polní nemocnice fungovala, podávali jsme první pomoc, selektovali pacienty podle vážnosti zranění, řídili jsme se algoritmy, které jsme se naučili ve škole. Tyto zkušenosti můžeme v budoucnu využít nejen v boji, ale i třeba v civilním životě při hromadných nehodách.

Dotkli jsme se možných odjezdů na mise. Berete tuto část „vojenství“ primárně jako lékaři, nebo pociťujete jakousi hrdost na naši armádu, kterou byste reprezentovali při konfliktu v nějaké cizí zemi?
Bronislav: Kdybych na misi do zahraničí jel, tak to beru jako osobní zkušenost, seberozvoj lékaře, ale rozhodně bych si nepřipadal jako hrdina, že bych tam byl. Primárně bych tam jel jako lékař, ne jako voják. Postaral bych se co nejlépe i o raněného nepřítele.

Jan: Souhlasím s Broňkem. Motivace jet na misi, je u mne ale trochu širší, například potřeba dobrodružství. To je však pohled můj, v době, kdy jdu teprve do třetího ročníku. Až budu po atestacích a budu mít více zkušeností, tak ten názor bude možná úplně jiný.

Mikuláš: Mezi studenty - vojáky je skoro rodinný vztah. Když jdu se zelenou taškou na vlak, tak mě vždy pozdraví také někdo se zelenou taškou, aniž bychom se znali. Tím, že já budu na misi v roli lékaře, tak těch dvě stě kluků, co tam střílí a bojuje, bude mít někoho, kdo je v tom nenechá. A když já vím, že to zvládnu, tak je správné tam jet.

Jitka: Mě mise lákají nejen z lékařského, ale i z adrenalinového hlediska. U kamarádů vidím, co na útvarech dělají, jaké jsou na ně kladeny nároky. Chtěla bych být jejich oporou a strážným andělem, za kterým půjdou, když budou mít zranění nebo nedej bože nějakou psychickou újmu. Není to o patriotismu, ale o sounáležitosti, kterou vzájemně udržují všichni vojáci. Držíme spolu, a to se ani nemusíme znát.

Zvládnout všechno učivo i fyzické povinnosti, musí být nejen časově, ale i psychicky náročné. Co děláte pro to, abyste vše vydrželi a dotáhli až do šťastného konce?
Jitka: Závodně tancuji a pokračuji v tom i dnes. Je to důležitá věc, která mne udržuje v pohodě. Už v prvním ročníku nám v rámci výuky radili, jak správně využívat time management. Jsem ukázkový případ takového robota, který zvládá vše, ale je to vlastně samozřejmě pod velkým psychickým tlakem. A právě tanec, mi to pomáhá zvládat.

Mikuláš: Hodně běhám. V pátek večer přijedu domů, zahodím batoh a jdu běhat do lesa. Za hodinu se vrátím a vše je v pohodě. Jak máte totiž jeden civilní rozvrh a k tomu ještě druhý vojenský, tak je to náročné. Minulý rok jsme měli v rozvrhu den, kdy jsme v 8 ráno začínali civilní přednáškou a v 8 večer končili vojenským tělocvikem. Mezitím jen půlhodinové prodlevy. V půl deváté večer si pak na pokoji dáte jídlo a jdete se učit internu na druhý den. Hodně taky pomáhá čokoláda.

Jan: Medicína je vlastně full-time job. Mně pomáhá sport, plavání anebo si také rádi zajdeme s kamarády na pokec.

Bronislav: Sport. A také je dobré občas vše probrat s kamarády na pivě.

Máte představu, kde byste chtěli zakotvit, až budete mít v ruce vysokoškolský diplom?
Jan: To bude záležet na potřebách armády. Rád bych dělal nějaký chirurgický obor. Určitě by mě lákala mise, tam se můžu setkat se zraněními a situacemi, které není možné zažít doma.

Mikuláš: Mě by bavil nějaký interní obor ve větší nemocnici, abych toho v praxi co nejvíce pohltil. Přínosné je vyjet i na misi. Improvizujete a řešíte tam doma nenaučitelné věci.

Bronislav: Tím, jak se setkávám s praxí, se hrany obrušují a vím už více. Mám napsanou atestaci na Všeobecné praktické lékařství, kterou budu vykonávat v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a pak chci jít někam na útvar. Vzhledem k tomu, že se po celé studium na fakultě věnuji organizačním věcem, myslím si, že medicína u mě nebude hrát tak zásadní roli a budu spíš směřovat směrem k managementu. Baví mě vychytávat mouchy v systému, tak to třeba půjde i mně.

Jitka: Určitě bych jela na misi, co se týká oboru, ještě nejsem rozhodnutá. Teď bych se primárně chtěla věnovat anesteziologii nebo traumatologii.

prof. Boštíková: Ještě bych chtěla říct, že studium kteréhokoli zdravotnického oboru je nesmírně náročné samo o sobě. Ovšem v souvislosti s dalšími povinnostmi, které představuje souběžné studium na škole vojenského typu, tuto náročnost ještě zvyšuje. Současná situace napříč Českou republikou, a prakticky celosvětově v důsledku pandemického koronavirového onemocnění pak ukazuje, a ne poprvé, na opodstatnění vojenského vysokoškolského systému a uplatnění jeho absolventů v praxi. Jsem hrdá na školu jako takovou, protože přes různá turbulentní období byla schopná nejen obhájit svoji existenci, ale prakticky po celou dobu připravovat kvalitní odborníky. Velmi bych si přála, aby tomu bylo tak i nadále.

Zuzana Boučková
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera, archiv FVZ HK