Jména, která psala vrchlabskou historii

Obyvatelům města i jeho návštěvníkům tyto významné osobnosti přibližují naučnou stezku „Za pamětí Vrchlabí“. Ta byla do ucelené podoby „sestavení“ v roce 2018 (kdy si město připomínálo 110 let od prvního zde vyrobeného automobilového karoserie) a byla k ní vydána i v tištěné skládací publikaci „Průvodce vrchlabským místem posledního odpočinku“, na které se vedle města Vrchlabí podílela společnost ŠKODA AUTO a Regionální turistické informační centrum Krkonoše. Tato stezka se skládá z celkem 23 míst (a rodinné hrobky, kříž, Židovský hřbitov) a ke každému z nich autoři publikace sepsali medailón, který dal místo nebo osobnost blíže popisuje.

Historie hřbitova
Dříve, než si připomeneme alespoň některé významné osobnosti zde pochovány, zastaveny ještě u historie různých hřbitova. Podle informací v tištěném průvodci se městský hřbitov od roku 1805 přesouval od původního jednolodního gotického kostela (předchůdce dnešního kostela svatého Vavřince na náměstí Míru). Původní hřbitov vlastně svou rozlohou přestal vyhovovat, a to především s ohledem na zvyšující se počet obyvatel města a četnost pohřebních obřadů. Za místo nového hřbitova bylo stanoveno prostranství nedaleko augustiniánského kláštera.

Hřbitov se dělí na dvě části. První z nich je starší (a orientována na sever) s tradičními hroby a hrobkami a ve druhém, tedy mladší, část je zaniklý židovský hřbitov a urnový háj se vsypovou loučkou. Starší severní část hřbitova vznikala postupně a ve třech etapách. Například třetí díl severní části hřbitova byl založen roku 1907, kdy Vrchlabí za tímto účelem odkoupilo pozemek od Aloisie, hraběnky Czerninové (rozené Morzinové, paní na Vrchlabí a Maršově). Na založení poslední části se měnila nemalou měrou podíly stavební firmy pozdějšího vrchlabského starosty Kleofáše Hollmanna.

Vzhledem ke skutečnosti, že hřbitovní stavby v minulosti ani v současnosti nepodléhaly a nepodléhají stavebnímu řízení, mohla ze vznikat díla, která nebyla nikterak omezena předpisy či municipálními nařízeními. A díky tomu, a možná i právě proto, se tu nacházejí stavby s vysokou architektonickou i uměleckohistorickou hodnotou.

Průmyslníci, duchovní i oběť komunismu

Jak již bylo zmíněno, naučnou stezku tvoří 23 míst, která jsou vesměs spojena se známými obyvateli města a jejich rodinami. Připomeňme zde alespoň některé z nich.

Ignác Theodor Petera (31. července 1840 - 20. června 1904) a jeho rodina
Sedlář, podnikatel a zakladatel automobilového průmyslu ve Vrchlabí. Učil se u sedlářského mistra Petera Ettela ve Vrchlabí, kde se od roku 1862 natrvalo usadil. V roce 1864 zde pak založil firmu Ig. Theodor Petera s anglickým sedlářstvím a výrobou saní a kočárů. Měl devět dětí, z nich tři synové Theodor, Josef a Robert po otcově smrti na zápal plic v červnu 1904 pokračovali ve vedení firmy. Zlom ve výrobním programu firmy nastal v okamžiku, kdy pro vrchlabského továrníka Jerieho vyrobila první automobilovou karosérii. Poté již na základě výrobní smlouvy s libereckou továrnou Reichenberger Automobilfabrik nastala éra výroby automobilových karoserií. Jeden z výrobků byl dokonce určen pro samotného císaře Františka Josefa I. Traduje se, že v tu dobu již stařičký mocnář do automobilu nikdy za svého života neusedl z obavy před vším moderním. Během první světové války se sortiment Peterovy firmy přizpůsobil válečné poptávce a proto se zde vyráběly lehké dvoukolové vozíky, dřevěné podstavce pro strojní pušky nebo karosérie sanitních vozů a dokonce zkušebně i letadla. Za doby první Československé republiky výroba kočárů zcela zanikla a firma vyráběla karosérie na podvozky různých typů českých, anglických a amerických automobilových značek. Kolem roku 1930 zahájila firma sériovou výrobu motorových a bezmotorových kluzáků. Po válce přešel veškerý majetek firmy v hodnotě asi 25 miliónů tehdejších korun na základě Benešových dekretů do rukou státu a poté pod mladoboleslavskou Škodovku.

Wenzel Weber (14. prosince 1824 - 22. září 1888)
Vrchlabský děkan, který se zasloužil o výstavbu děkanského kostela na dnešním náměstí Míru. Zároveň byl okresním školním inspektorem, v této své funkci však vystupoval proti emancipaci českého jazyka v soustavě rakousko-uherského školství. Jako první předseda Rakouského krkonošského spolku se zasloužil o rozvoj turistiky v Krkonoších, jeho jméno nese například turistická cesta údolím Bílého Labe.

Guido Priesel (1890 - 20. března 1918)
Vrchlabský průkopník létání a letectví. Již před první světovou válkou zkonstruoval několik letadel, která testoval na louce ve Vejsplachách za dnešním novým fotbalovým stadionem, kde měl postavený plátěný hangár a malou dílnu. Během první světové války pracoval blízko Vídně, kde jako letecký konstruktér vyvíjel bojové letouny pro císařskou armádu a byl autorem synchronizačního zařízení pro letecké kulomety. Vysloužil si hodnost nadporučíka, zahynul při letecké havárii 20. března 1918.

Willibald Jerie starší (1819 - 24. dubna 1895) a jeho rodina
Podnikatel v textilním průmyslu a politik. V letech 1861 až 1867 byl poslancem Českého zemského sněmu za volební obvod Vrchlabí – Lánov – Hostinné. Jeho vnuk Willibald Jerie mladší vedl továrnu do své smrti v roce 1927 a byl jedním z prvních zákazníků vrchlabské karosářské firmy Petera a synové. Jak jsme již uvedli, Peterovi právě pro Jerieho vyrobili vůbec první automobilovou karosérii.

Guido Rotter (26. března 1860 - 10. března 1940) a jeho rodina
Nejvýznamnější člen rodiny Rotterů, která podnikala v textilním průmyslu a vlastnila přádelnu lnu a juty a tkalcovnu v dnešním Hořejším Vrchlabí. Guido Rotter však zanechal svoji stopu v turistice a lyžování. V roce 1884 založil a řadu let provozoval několik prázdninových ubytoven pro žáky a studenty, jejichž síť se později velmi rychle rozrůstala v Čechách, Rakousku, Slezsku a Německu. Podle statistik bylo v roce 1914 v Německu a Rakousku 721 takových ubytoven, které od doby svého vzniku zaznamenaly 565 tisíc přenocování). Byl prvním prezidentem Rakouského lyžařského svazu. Jeho syn, Guido Rotter jr., bojoval za 1. světové války na frontě v severní Itálii. Za dob první republiky působil ve strukturách německého lyžařského svazu v Československu. Po válce byl odsunut do Karlsruhe.

Josefína Kablíková (9. března 1787 - 21. července 1863)
Dcera papírenského továrníka Davida Ettela. Provdala se za Vojtěcha Kablíka (jejich manželství zůstalo bezdětné) poté, co ve Vrchlabí koupil lékárnu U orla. Díky svému působení v lékárně se dostala k bylinkám a botanice, ve volném čase podnikala výpravy do hor, kde sbírala a preparovala rostliny, kterých z Krkonoš do botanických ústavů v Praze, Vídni a Řezně poslala desítky tisíc exponátů. Vytvořila také několik botanických herbářů. Její praktická botanická činnost a korespondenční výměna preparátu jí přinesla širší známost v odborných botanických kruzích. Do Vrchlabí za ní jezdili Jan Evangelista Purkyně i bratři malíři Mánesové. Ve Vrchlabí založila nadaci ke studijní podpoře talentovaných nemajetných žáků. Osobnost Josefíny Kablíkové inspirovala i vrchlabskou lékárnici a spisovatelku Marii Kubátovou k napsání několika článků a povídky. Památku významné botaničky uctilo i město Vrchlabí, které po ní pojmenovalo jednu ze svých ulic. Zásluhy o botaniku vynesly Josefíně Kablíkové označení "kněžka krkonošské flóry".

Pavel Wonka (23. 1. 1953 - 26. 4. 1988)
Je považován za posledního politického vězně v komunistickém Československu, který zemřel ve vězení. Režimem byl odsouzen celkem třikrát, například i za to, že se v souladu s tehdy platným zákonem pokusil kandidovat ve volbách v roce 1986 jako nezávislý kandidát do České národní rady. Třetí uvěznění pro nedodržení podmínek ochranného dohledu se mu stalo osudným. Zahájil hladovku a ve vězení zemřel pro celkové vyčerpání organismu v důsledku nedostatečné lékařské péče. Jeho pohřeb 6. května 1988 byl zřejmě největším a nejmasovějším smutečním aktem v poválečné historii Vrchlabí. Odhady hovoří o zhruba 2000 přímých účastníků, mimo jiné i signatářů Charty 77, členů Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, Jazzové sekce a disidentů, ale i zástupců osmi západních velvyslanectví. Událost natáčela vedle Státní bezpečnosti i západoněmecká veřejnoprávní televize ARD. Po roce 1989 byl Pavel Wonka plně rehabilitován a v roce 2013 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy. Někteří publicisté či historikové (například Petr Zídek v Lidových novinách či režisérka Libuše Rudinská ve svém dokumentu "Pavel Wonka se zavazuje") v minulých letech však poukazovali na rozporuplnost osobnosti Pavla Wonky (například skrze jeho snahy o vstup do KSČ či údajnou spolupráci se Státní Bezpečností).

Vedle těchto vybraných osobností mají na vrchlabském hřbitově (a v rámci stezky) místa svého posledního spočinutí i členové dalších významných rodin z historie města. Když už se návštěvník hřbitova rozhodne hrobky si prohlédnout, měl by si projít celou stezku a svou pozornost věnovat všem místům vyznačeným v průvodci. I ze stručných publikovaných medailonů se dozví mnoho zajímavých informací o lidech, kteří žili ve zdejší podžalské kotlině jedno či dvě století před námi. Závěrem je potřeba všem návštěvníkům připomenout a vyzvat je, aby se zde chovali ukázněně a s pietou vzhledem k povaze a poslání tohoto posvátného a historií prodchnutého místa. A v současné době se na tomto místě pohybovali i s nasazenou rouškou.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek, Jiří Máslo