Jde o vrcholový „sport“, na pódium mohou ti nejlepší, říká ředitel Boni pueri

Jeho ředitelem je už čtvrtstoletí Pavel Horák. „Děláme skutečně náročnou klasickou hudbu i kvalitní populární skladby. V tom je také naše jedinečnost, nejsme zkostnatělí, kluky to musí bavit, zajímat, musí to pro ně být moderní i lákavé,“ řekl v rozhovoru pro Salonky.

Pane řediteli, jsem malý kluk a rodiče chtějí, abych zpíval v legendárním sboru Boni pueri. Co musím splňovat a jaké jsou požadavky, abych se mohl stát jeho členem?
Je to jednoduché, stačí vyplnit na www.bonipueri.cz přihlášku, nebo nám zavolat a my k nám chlapce s rodičem rádi pozveme. Nečekáme nového Pavarottiho, ale chlapce, který se chce naučit zpívat v dobré partě kluků, a to my u nás umíme. Kluci přicházejí nejčastěji jako předškoláci od čtyř let, nebo během prvního stupně základní školy a dostávají u nás řádné studium zpěvu i s vysvědčením na naší unikátní BONI PUERI – ZUŠ.

Sbor byl založen v roce 1982, tedy v příštím roce oslaví 40 let existence. Co bylo impulsem k jeho vzniku? Kdo stál u samotného zrodu?
O názvu Boni pueri jsou zmínky v Kapitule sv. Víta už někdy kolem roku 1225, v minulém století vedl v Hradci Králové v 70. letech chlapecký sbor Václav Dvořák, později ho zakládali manželé Skopalovi a Martin Holan. Impulsem byl vznik podobných sborů v Olomouci či Praze.

Jak se proměňoval v čase a také ve svém repertoáru?
Sbor byl zpočátku součástí Domu dětí, zpíval jen jednoduché skladby. Na pozici sbormistra jsem do Boni pueri přišel až v roce 1990. To už se začalo pracovat na dílech těžších. Postupně sbor rostl, sílil po stránce profesionální i kvalitativní, až do současné podoby, kdy děláme skutečně náročnou klasickou hudbu i kvalitní populární skladby. V tom je také naše jedinečnost, nejsme zkostnatělí, kluky to musí bavit, zajímat, musí to pro ně být moderní i lákavé.

Kolik se v něm za ta téměř čtyři desetiletí vystřídalo chlapců a kolik sbor absolvoval koncertů?
Na 3000 kluků se do sboru v současné historii přihlásilo, a ti nejlepší absolvovali, prošli sborem od prvních hudebních krůčků až do dospělosti. A počet koncertů a vystoupení? To už se blížíme hodně přes čtyři tisíce.

Nyní patří nepochybně k nejvýznamnějším evropským tělesům a vystupuje po celém světě. Mohl byste vypíchnout někoho z členů, který se později proslavil v pěvecké branži?
Budete se divit, ale nemohl! Máme zásadu, že kluci v dospělosti si za své úspěchy a pády mohou už sami. My jejich kariéru zpěváka můžeme nastartovat, ale pak už je to na nich. Máme ale vždycky radost, když z nich vyrostou slušní, empatičtí a pracovití muži, ať už se věnují jakémukoli oboru.

Jak dlouho jste ředitelem sboru a vzpomínáte, za jakých okolností jste se k němu dostal?
V letošní sezóně je tomu 25 let, kdy jsem se stal ředitelem sboru, ale v Boni pueri působím už celých 30 let. Před patnácti lety jsem založil i soukromou školu BONI PUERI – ZUŠ, Hradec Králové, které jsem se stal nejen ředitelem, ale i zřizovatelem.

Sbor vám evidentně přirostl k srdci. Jaké to je, když do něj chlapci přicházejí a později ho zase opouštějí?
Sbor i škola jsou mým jediným zaměstnáním a koníčkem zároveň, je velkým štěstím, že se to dá skloubit. Mám radost, když v této době rodiče vedou kluky ke kultuře a zpěvu, ono se jim to vždy vrátí v podobě slušných a vzdělaných dospělých kluků. Nejlepší odměnou je pak skutečnost, když k nám naši absolventi vodí své syny. To, že chlapcům jednou končí klukovská léta a nelze to donekonečna natahovat, i když se jim od nás nechce, je naprosto přirozené. Zažili spolu krásnou muziku, koncerty, neuvěřitelné zážitky na zahraničních turné po celém světě. O většinu z nich se opravdu nebojím, poctivě studují, pracují, jsou slušní a mají o svém životě jasnou představu.

Na kterou etapu svého angažmá nejraději vzpomínáte?
Myslím, že na bilancování je ještě čas, každé období je jiné a něčím krásné! Neohlížím se za tím, co se nám podařilo, ale spíš koukám, co přijde krásného dál. Teď mám opravdu skvělý tým kantorů a výbornou partu kluků, proto i přes současnou situaci si to užíváme všichni i tak. Zkoušet musíme přes Zoom. Všichni si pochopitelně přejeme, abychom se vrátili co nejdříve do zkušeben a na koncertní pódia. To bychom si pochopitelně přáli ze všeho nejvíce.

Pěvecké těleso má nepochybně široký repertoár. Jaký je ten současný?
Bereme jen kvalitní repertoár z vážné a populární hudby, aby se na něm kluci co nejvíce naučili. V současnosti připravujeme obnovenou premiéru rakouského skladatele, kterému asistoval dokonce mladý Mozart, Leopolda Hofmanna – Requiem. Je neuvěřitelné, jak je mu Mozartovo slavné Requiem podobné! Jinak děláme i cestovatelské skladby z celého světa, připravujeme krásnou věc pro Vídeň, natáčíme pro Omán jejich státní hymnu a chystáme věci do Koreje a Číny. Všechno záleží na tom, jak brzy se z epidemie v Čechách dostaneme.

Co kluci nejraději zpívají?
Kupodivu mají nejraději těžkou muziku, když se jí už pracně naučí chápat a interpretovat. Jako správní kluci se ale dokážou na pódiu i vyblbnout při našem cestovatelském programu s choreografií.

A jak to máte se zpěvem vy? Co máte rád?
Pokud sbormistr musí na pódiu zpívat, věští to spíše průšvih, aby něco sboru dotáhl. Když při koncertu jen diriguje, je předpoklad, že sbor zpívá dobře. Jinak já osobně preferuji skladby, které jsou melodické a propracované, ne pouze na efekt. Možná budou čtenáři překvapeni, že mám rád třeba skupinu ABBA, vážou mě k ní krásné vzpomínky, neboť jsem s touto skupinou mohl spolupracovat.

Za dobu své existence sboru Boni pueri absolvoval tisíce koncertů po celé Evropě, Americe a Asii. V které zemi je takříkajíc jako doma?
Nejvíce vzdělaným a poučeným publikem jsou pro nás Japonci, tam jsme téměř jako doma. Prožil jsem tam na všech turné už celkem více než rok života, ale velmi se tomu dotahuje už i Korea. Není ale nad naše domácí české publikum, které rozumí i klukovským vtípkům při koncertech.

Na jakých nezapomenutelných místech jste zpívali?
To je těžké vybrat, každý koncert či vystoupení je jedinečné. Výjimečným byl například koncert v Národním divadle v Pekingu, kde jsme vystoupili jako vůbec první Češi. Můžu pokračovat přes slavnou Katedrálu sv. Patrika v New Yorku, Světlanovský sál v Moskvě, Katedrálu sv. Marie v Tokiu či famózní sál v japonském Hyogo s kapacitou několik tisíc lidí. A měli jsme vyprodáno!

Kde bylo nejlepší publikum, kam se rádi vracíte?
Pro kluky je vždy největším zážitkem zpívat pro dívčí školy v Japonsku, tam to je jako na rockových koncertech, to jinde nezažijí. Holky piští, chtějí autogramy a klukům to dodává velké sebevědomí. Zažíváme podobné situace jako Beatles.

Jak se reakce v jednotlivých zemích liší?
Každá země je jiná, jiný potlesk, jiné reakce či vnímavost. V Číně ještě neumí soustředěně poslouchat, není výjimkou, že při koncertě konzumují jídlo či telefonují. V Japonsku se dříve mezi skladbami tolik netleskalo. Netušíte, co se děje, máte obavy, že se jim to nelíbí. Na závěr jsme se pak vždy dočkali šíleného bouřlivého potlesku. Velký temperament mají Španělé a na koncertech ho dokonale využívají. Moc rádi koncertujeme ve Vídni, rakouské publikum je vzdělané a milé. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna.

Pro chlapce musí být cestování do mnohdy exotických zemí nepochybně ohromným zážitkem. Jak to vnímají?
Kluci jsou objevovatelé a milují dobrodružství. Dokážou objevovat to, co my dospělí třeba už přehlížíme, vždy mě baví poslouchat, co je pro ně to hlavní, důležité. Snažíme se, aby kluci během turné hodně viděli. U nás cestujeme v systému tak zvaných kvartet, kde jsou jak chlapci starší, tak i nejmladší, desetiletí. Po světových metropolích se drží v malých skupinkách a cestují samostatně. Stačí jim trochu času a Tokio je jejich! Zkušenosti, které získají, jsou nenahraditelné. Na krásné a často velmi legrační zážitky se pořád vzpomíná. Jakmile zavelíme k muzice, dokážou přehodit výhybku a soustředí se jen na výkon, ať jsou v jakémkoli sále a po jakémkoli dlouhém přejezdu.  Vím, že se na ně mohu spolehnout.

Když jedete do zahraničí, jak na to kluky připravujete?
Vybíráme sestavu dlouho dopředu, zhruba půl roku. Ti nejlepší, kteří na to hudebně, fyzicky i psychicky stačí a mají skladby přezkoušené, jedou. Je to vrcholový „sport“, na pódium mohou vždy ti nejlepší. Neznamená to, že má někdo místo navždy „pojištěné“, pro další turné znovu začínáme. Naši kluci před každou cestou navíc přesně vědí, do jaké země jedou, jaké jsou místní zvyky, co se hodí a jak je třeba se chovat. Přijíždíme jako hosté, umělci, ale vždy s respektem ke každé zemi a jejich obyvatelům.

Zažili jste kromě koncertování něco zajímavého a nečekaného?
To je běžnou součástí každého našeho koncertování. Vím, že k těm nejhodnotnějším a nejemotivnějším zážitkům, na který kluci vzpomínají a budou si ho pamatovat mnoho let, patřil privátní koncert pro Sira Nicholase Wintona v Trůnním sále Pražského hradu. Měli jsme tu možnost zpívat pro tohoto statečného člověka, zachránce židovských dětí a stát v blízkosti těch, kterým ještě těsně před začátkem války zachránil život.

Pokud vím, sbor byl jmenován kulturním velvyslancem sborové federace při Evropské unii. Mohl byste vysvětlit, jak se to stalo a co to pro Boni pueri znamená?
Je to pro nás samozřejmě velká pocta a otvírá nám to dveře na různá hudební místa. Diplom jsme přebírali přímo v Bruselu od tajemníka Evropské sborové federace, který hlavně ocenil naši flexibilitu na hudebním poli. Řekl nám, že posouváme tradici chlapeckých sborů dál.

Všiml jsem si, že máte bohatou diskografii. Kolik jste vydali vlastních nahrávek? Mohl byste ve stručnosti vypíchnout ty podle vás nejzásadnější?
Máme 25 vlastních CD u renomovaných hudebních firem, například Supraphon či Arco Diva a na dalších zhruba dvaceti jsme se podíleli. CD je ale již překonaný nosič, dnes už se muzika hodně stahuje, převážná většina se odehrává na hudebních serverech.

Kromě toho doprovázíte význačné umělce. Kdo z nich vám uvízl v paměti a proč?
Chceme, aby se kluci s umělci, kteří něco znamenají, často setkávali, mohou se od nich mnohé naučit či okoukat. Dělali jsme snad se všemi českými osobnostmi – Karlem Gottem, přes 400 koncertů jsme měli s Lucií Bílou, z vážné muziky s Václavem Hudečkem, Štefanem Margitou, Adamem Plachetkou, Jaroslavem Březinou, Pavlem Šporclem, Andreou Kalivodovou. Největším zážitkem byly dva koncerty s Bobby McFerrinem, držitelem deseti cen Grammy, to byl největší hudební svátek. On je prostě mistr z největších.

Nemohu pominout současnou neradostnou dobu, která kvůli epidemii zásadním způsobem postihla i kulturní aktivity. Co vám covidový rok vzal a co vám naopak dal?
Samozřejmě spíše vzal, než něco dal. Bereme to pragmaticky, ale museli jsme odsunout naše cesty do Izraele, Ománu a Koreje, zrušit dvě velké premiéry a spoustu koncertů po Čechách. Neměli jsme možnost vybírat nové šikovné kluky na školách. Výuka přes počítače je samozřejmě nutností, ale na běžnou zkoušku či živý koncert to nemá. Bohužel oproti jiným zemím u nás mimo veškeré české hudební tradice s krédem „Co Čech, to muzikant“ tato doba dopustila, že o nás rozhodují a léčí lidé nekompetentní, kteří prosazují pouze, cituji z jejich korespondence s námi: „státní či sportovní zájem“ – toto smutné poznání bych si raději odpustil…

Jak v současné době funguje Boni pueri, jak se s těžkými časy vypořádává?
Fungujeme sice omezeně, ale naplno. Kluci jsou bojovníci a jejich rodiče vnímaví lidé, kteří se tomu nepoddávají. Učíme každý den, nikdo nám neodpadl a nenechal se znechutit, naopak přišli noví zájemci. To nás naplňuje optimismem.

Je vůbec možné něco plánovat?
To bohužel nelze, ale obdivuji ty pořadatele, kteří už si nás zvou nejen do Čech, ale i do zahraničí a trpělivě čekají, kdy se to zlepší. Máme nabídku na šesté turné po Číně, odložené turné do Ománu, potvrdili nám Korejci, připravujeme se do Vídně. Teď se můžeme jen modlit, aby už jsme mohli plnou parou začít zkoušet a koncertovat bez omezení.

Přesto, až bude pandemie minulostí, na co se nejvíce těšíte?
Já i naši kantoři se nejvíce těšíme na kluky osobně ve zkouškách, to je ta největší radost! Máme v týmu profíky, kterým učení přes počítače samozřejmě nevyhovuje, jsme živá kultura, ne televizní baviči. Návrat do zkušeben by pro nás byl největší vzpruhou.

Co podle vás Boni pueri znamená pro české kulturní prostředí a čím přispívá k rozvoji jeho členů?
Z chlapeckých sborů se vždy rodili význační muzikanti, kantoři či mistři v jiných oborech. Zaznamenávám, že je to tak i u nás. Učíme kluky nejen zpěvu, ale i slušnému chování a toleranci jeden k druhému, ti vnímaví si to kromě muziky od nás odnesou. A to, že název Boni pueri znají po Čechách snad všichni, je pro nás velkým závazkem.

Jak vidíte jeho budoucnost?
Pracujeme se šikovnými kluky, proto vidím budoucnost Boni pueri velmi dobře. Jak praví klasik – doufáme v nejlepší, ale jsme připraveni na nejhorší – nic nás ve zpěvu ani v životě nesmí překvapit či zastavit!

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Boni pueri