Jarda Učík: Věřím, že se tomu jednou budeme smát

Za normálních okolností by U Učíků na zahrádce za Tankovou během slunečných dubnových odpolední seděli hosté. Letos tam však není ani noha. Místo toho je branka na zahrádku zamknutá a přehrazená páskou. Stejně zavřené jsou i prostory lokálu. Stalo se tak už v půlce března. Doslova ze dne na den.

Jaroslav Učík přijíždí ze své směny ve Špindlerově Mlýně, má na sobě ještě hasičský mundúr a usedáme k jednomu ze stolů, který vypadá jako nový. „Co máme dělat, když máme zavřeno? V době volna tedy rekonstruujeme, všechno jsme natřeli a tak dále. Na letní sezonu jsme připraveni,“ říká. „Ale 11. května neotevřu, protože nemám venkovní WC. Takže pro mě platí datum až 25. května,“ přemítá. Je ale rád, že oproti původnímu plánu dojde k urychlení otevření pohostinských zařízení o dva týdny. „Přesto ještě nikdo neví, co bude dál a zda to ve slíbené datum skutečně dopadne. Nicméně nyní už to vypadá o trochu nadějněji a nálada ve společnosti se zlepšuje. Původně jsem si však myslel, že nám řekli nějaké datum jen proto, aby nás umlčeli. Teď už jsem větší optimista,“ dodává.

Nedostatkem volného času však Jaroslav netrpí. Jezdí na pravidelné dvanáctihodinové směny do Špindlerova Mlýna, kde na tamní hasičské stanici – tedy pokud nemají výjezd – se svými kolegy ozonují auta. „Vyzkoušel jsem si to i na svém autě a po následující čtyři dny to je, jako kdyby bylo nový,“ říká. Zájem o ozonování je velký, ale objednat se se svým autem může kdokoliv. Po směnách pádí Jaroslav domů, kde na něho čeká manželka, která momentálně pracuje v režimu home-office, a tři děti. 

Stan před nemocnicí

Ozonováním aut ve Špindlerově Mlýně však výčet Jaroslavových aktivit nekončí. Díky svým kontaktům, dlouholeté úzké spolupráci s plzeňským Prazdrojem a na popud vrchlabského místostarosty Michala Vávry zařídil, že před vrchlabskou nemocnicí stojí velkokapacitní stan, kde dochází k odběru vzorků u lidí, kteří chtějí zjistit (nebo u kterých se to zjistit musí), jestli i oni nemají koronavirus. „Díky mé iniciativě si tyto stany z Prazdroje mohou zdarma zapůjčit v jakémkoliv městě po celém Česku. Z Plzně jim je přivezou, postaví a nechají je tam tak dlouho, jak je potřeba,“ říká Učík.

To však není vše. Jaroslav od Prazdroje zařídil pro operační střediska hasičů dodávky i birellů v plechu. „Když se v Plzni doslechli, že za touto iniciativou stojí Jarda Učík z Vrchlabí a že je to pro hasiče, tak to bylo schváleno velice rychle. Moje známost v tom trochu pomohla,“ říká s hrdostí, ale i s takovou intonací, že nechce, aby to vyznělo, že se vytahuje.

S hygienickými a bezpečnostními opatřeními, která stát od počátku nouzového stavu uvalil, však Jaroslav souhlasí. „Bylo dobře, že to takto nastavili. Já osobně bych byl ještě tvrdší,“ říká. „Dokud se to netýká nás osobně, tak je to každému jedno. Ale až se to dotkne někoho z rodiny, tak to dotyčný bude vnímat úplně jinak,“ dodává.

Pomoc od státu? Spíš byrokracie

Když stáčíme hovor k aktuálnímu dění v pohostinství, mizí Jaroslavovi úsměv z tváře. „Samozřejmě že nás to všechno bolí. Přišli jsme o četné jarní akce, se kterými člověk počítá, aby mohl třeba přežít slabší zimní období. Ten, kdo má zdravé podnikání, by měl mít vygenerovaný finanční polštář alespoň na tři měsíce. Horší však je, že hospoda negeneruje žádné peníze a stát nijak nepomáhá,“ říká.

O čerpání prostředků ze záchranných covidových programů mluví s velikou nedůvěrou. „Na zprocesování kurzarbeitu musíš mít někoho, kdo ti to udělá, sám nemůžeš, je to byrokraticky náročné a složité,“ vypočítává. Se stejným rozhořčením mluví o ministrech, ale i poslancích a senátorech. „Všechno je strašně zdlouhavé. Nejprve se hádají na vládě, pak ve sněmovně a nakonec v Senátu. Je to už jen politikaření, o rychlou pomoc lidem, kteří ji potřebují, už jim příliš nejde. Na podzim mají být volby, tak si všichni hladí ego a snaží se být nejlepší před námi. Ale je to spíš hra na efekt,“ říká.

Stejně příkře hovoří i o státních garantovaných půjčkách. „Proč bych si měl brát od státu půjčku?  Tady mnoho lidí nemá ponětí, co po těch firmách stát všechno chce. V budoucnu pak nebudu mít na to, abych to splatil, a stát mně hospodu sebere? Když už hospodští v Praze či Plzni zavírají nebo říkají, že za měsíc zkrachují, tak co my potom tady u nás?“ zlobí se.

Přestože v Česku již dochází k postupnému uvolňování zákazů podle vládního harmonogramu, očekává Jaroslav Učík neblahý dopad na soukromou sféru. „Teď se ukáže, jak je kdo schopný a silný. Nicméně domnívám se, že dojde k velkému podnikatelskému přeskupení, řada podnikatelů zanikne,“ prognózuje.

Velké plány na léto si Jaroslav nedělá. „Letos na dovolenou nepojedu, uděláme si ji asi na zahradě u bazénu. Je mně to jedno, ať si sem za hospodu lidi klidně přinesou na louku deku a užijí se tu celý den,“ říká. Přesto se celou situaci snaží vnímat pozitivně a ve stejném duchu hledí i do budoucna. „Věřím, že se brzy tady sejdeme v hospůdce a za půl roku se tomu už budeme jenom smát,“ uzavírá.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz