Jan Waishaupt: Psaní knížek je koníček, na který si člověk musí našetřit

Je podvečer po 18. hodině a scházíme se tedy v době, kdy máš po práci. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Pracuji na neurologii v nemocnici v Jilemnici. Mám za sebou takový doktorský dvouden, kdy tam jsem od rána do druhého dne odpoledne. Musím říci, že tentokrát byla noční služba klidná. Dnešek byl sice vytíženější, ale nebylo to nic, co bychom neznali.

Co přesně na neurologickém oddělení v Jilemnici děláš?
Jsem primářem na tomto oddělení. Je to hlavně funkce manažerská, odborná a poradní. Na této pozici jsem od roku 2017.

A předtím?
Předtím jsem pracoval ve Fakultní nemocnici Hradec Králové na pozici vedoucího lékaře jednotky intenzivní péče. To byla hodně zajímavá práce. Musím říci, že po ní se mi často stýská.

Mluvíme o nemocnicích v Jilemnici či Hradci Králové. A co třeba vrchlabská nemocnice?
Ve Vrchlabí jsem ještě nikdy jako doktor nepracoval. Možná to někdy uvážím. K Vrchlabí mám však hodně kladný vztah. Narodil jsem se tady a město se mi hrozně líbí. Doporučuji ho a rád sem vodím svoje známé. Jsem velký fanda hor. Proto mi představa, že bych jednou pracoval ve zdejší nemocnici, určitě není nijak nepříjemná. Ale nyní tam pro sebe nemám parketu. Výborně se znám s lékařským náměstkem ve vrchlabské nemocnici Petrem Jindrou, společně jsme tuto možnost probírali. Ale je to pro mě předčasné, protože tu není prostor pro neurologické oddělení, obzvlášť blízko Jilemnice.

Kromě toho, že jsi primář neurologie, máš jednu velice zajímavou zálibu…
Mám jich více. Ty ale asi narážíš na to, že píšu knížky a beletrii. I poezii jsem psával. Tak to je asi ten koníček, který mi zabírá nejvíce času. Jinak ještě dalším koníčkem je muzika a rád chodím po horách. Takže těch zálib mám víc.

Nicméně věnujme se hlavně psaní. O co přesně jde?
Ta škála je hodně široká. Píšu totiž už od hodně raného věku. Začal jsem už někdy hluboko na základní škole. Asi je v tom trochu genetika, protože můj dědeček byl spisovatel Miloš Gerstner. Ten byl tady ve Vrchlabí dlouho známý, i když byl z Benecka. Já jsem původně začal psát takové kratičké básničky a povídky. Jednou jsem to našel, bylo to ještě ručně psané a byl jsem překvapen, kolik práce jsem si s tím tehdy dal. A když jsem byl v pubertě takovej rozervanej, kdy dospívající člověk začíná pochybovat o světě a svém místě v něm, psaní pro mne byla obrovská kompenzace. Nicméně teď už se věnuji spíš jen próze.

Čemu, respektive jakým tématům se v ní věnuješ?
Je to příliš široký záběr, ale nejvíce mě přitahuje žánr sci-fi a fantasy, ale nikdy to není úplně žánrově čistý. Zvláště v povídkách nebo fejetonech to bylo takový namíchaný. Píšu to hlavně pro sebe, ale někdy své práce publikuji ve Spisovatelských listech. Nicméně dříve to nebylo tak jednoduchý, protože není úplně zájem o autory s neznámým jménem. Taky sebedůvěra nebyla. Nicméně když mi v roce 2019 vyšla první knížka, tak ta vycházela čistě z povídky v žánru sci-fi, který byl hodně hard a military. Vycházela z tvrdých faktů nebo jevů, které se dají ve vědě předpokládat. Strávil jsem u toho dost času, abych to nastudoval.

V jakém času či prostoru se odehrává děj?
Vytvořil jsem si jakési univerzum z období války mezi lidmi a mimozemskou civilizací v brzké budoucnosti. Byly tam tedy současné reálie, aby to čtenáři bylo blízké. Když už jsem to všechno vytvořil včetně postav či vojenské hierarchie, bylo mi líto to opustit a rozpracoval jsem to do knížky. Tak vznikla moje úplně první kniha pod názvem Třetí etapa. Ale velmi brzy to začalo opouštět sci-fi a zůstaly jen kulisy. Mě nebavilo psát jen o tom, že někdo s někým stále válčí. Já v tom řeším i svoje životní zkušenosti, peripetie, hádky s auditory, nadřízenými či vztahy včetně těch intimních a to se v tom nějak promítne. Podobné je to s čerstvě vydanou knihou Člověk člověku, která se odehrává převážně ve vysokohorském prostředí a nejde o sci-fi. Jsou tam sice dějové zvraty a některé pasáže jsou hodně akční a napínavý, ale jde zase hlavně o zamyšlení, co jsme to my lidé zač.

Proč si vybíráš právě tyto motivy, respektive podle čeho si je vybíráš? Proč ses třeba nedal na dráhu psychologické prózy, která je hlavním stavebním kamenem československé literatury, tedy alespoň v první polovině 20. století?
Já vlastně také zkoušel takovou prózu psát. Nikdy jsem ji ale nikomu moc neukazoval, protože jsem neměl pocit, že by někoho příliš bavila. Ale první kniha vznikla tak, že jsem napsal povídku, která byla sci-fi, a od toho jsem se odpíchl k celému románu, který jsem pak psal deset let.

Deset let? Tak dlouho?
Jistě. Ale je to první román, který dal práci. A hlavně, já byl dost vytížený. Když jsem začínal v Jičíně, tak jsem měl třináct služeb měsíčně, to znamená, že polovinu nocí a víkendů jsem trávil v práci, do toho pak děti… A když jsem odešel do fakultky do Hradce Králové, tak tam neexistoval volný čas. To byly jen prostoje mezi pacienty v noci. Nicméně ani doma nebyl čas, člověk připravuje přednášky, píše články – zkrátka je to takový vrcholový sport. Ale přesto tam to nutkání psát bylo tak silné, že potřebný čas jsem si prostě našel. Třeba i ve chvílích, kdy jsem syna odvezl na gymnastiku, jsem si tam sedl a psal.

U autorů – nebo alespoň tak to já vnímám – platí, že mají k literatuře velmi silný vztah nebo sami hodně čtou. A nemyslím tím jen knihy, ale i noviny, časopisy, weby a tak dále. Dělají to i z důvodu, že si tím procvičují jazyk a osvojují si nové a nové výrazové prostředky. Jak to bylo u tebe?
Hodně jsem četl, to jo. Dá se říci, že čtu stále. Pro mě byla obrovským přelomem elektronická čtečka, do dneška mám prastarýho Kindla. Ten mi strašně usnadnil život, najednou se dalo číst všude. Do dneška čtu hodně beletrii, ale mám výčitky, protože to není odborné a měl bych spíš číst odborné články. A je pravda, že když sahám po nějaké knížce a není to knížka odborná, je to většinou žánr sci-fi.

Kdo je tvůj první čtenář nebo první čtenáři?
Trochu se to mění. Mám takovou skupinku prvních čtenářů. Jsou to převážně kolegové z Hradce, teď se mezi nimi objevuje i kolegyně z jilemnické nemocnice, doktorka Krtičková. Já potřebuji někoho, kdo má odvahu mi říci o tom díle pravdu. Musí to být někdo, kdo je věrohodný a kdo se nebojí, což byl dříve problém. Když jsem začínal, byla to spíš rodina nebo kamarádi a tam jsem na to narážel. Oni se prostě báli mi říci, že se jim to nelíbí, že to je těžký nebo jim tam něco nesedí. Chtěli mě prostě jen pochválit. Ale třeba moje sestra Markéta, která také patří k jedněm z těch prvních čtenářů, má pro mě obrovský přínos. Jako právnička je ohromně vzdělaná v oborech, které si já musím před psaním knížky dostudovat. Každý člověk, který je vysokoškolsky nebo více vzdělaný, vesměs většinou pozná, když si někdo něco nastuduje těsně „před tím“, nebo naopak když v tom celý život dělá. Když já zabrousím do politiky nebo do historie, ona se v tom vyzná mnohem lépe a je schopná bez skrupulí říci, co se jí na tom nezdá.

Když začínáš pracovat na nějaké povídce nebo knížce, jak vypadá samotný začátek? Nakreslíš si například nějakou časovou osu nebo mapu vzájemných vztahů hlavních postav?
U povídky to není potřeba, ale u knížky podobné diagramy mám. Navíc já píšu hodně těžce. U obou knížek, které jsou dosud vydané, je děj psaný retrospektivně. Jdou tedy do minulosti. A já se vyžívám v tom, že čtenář už ví, co se stalo v budoucnu, a nyní se dozvídá, co tomu předcházelo. Může tak posoudit, co se přitom dělo s postavami. Ale zpět k otázce. Na úvod mám vždy takový jednoduchý nápad a posléze nechám příběh, aby se mi dotvořil pod rukama. Jednotlivé kapitoly vždycky píšu po scénách, to jsou takové nenápadné podkapitoly. U nich mám třeba záměr, jak bych to mohl nechat vygradovat, ale během psaní si to rozmyslím a postava se zachová jinak. Libovůle autora, jak s postavami nakládá, mě hodně baví. Ale samozřejmě, že musím dodržet nějaká pravidla, aby do sebe vše logicky zapadlo. Když se dostávám do odvětví či světů, kterým nerozumím, musím shánět spoustu literatury a dělat si poznámky, co je možné a co ne, a vytvářet si u toho pomocné osy.

Takový důsledný styl zdrojování a zjišťování podkladů mi připomíná Agathu Christie.
Ano, ale něco takového musí být. Já to totiž pak dám přečíst lidem, kteří jsou trošku od fochu, aby mě případně upozornili na nějakou zjevnou chybu. Například v mojí novější knize se pracuje s primitivním zemědělstvím a doba, co tam je popisována, je na úrovni doby kamenné. Já nyní bydlím v Dolním Lánově a moji sousedi jsou praví zemědělci, tajně je nazývám sůl země. To jsou lidé, kteří nemají žádné vyšší vzdělání, ale jsou schopni si sami vypěstovat a připravit veškeré jídlo, což je schopnost, která se jinak vytrácí. Dřou dennodenně i v sedmdesáti a nikdy nefňukají. Jsou přímočaří a ke způsobu života, jaký líčím v knize, jsou toho schopni hodně říci. Ne o práci v JZD, ale o každodenní práci na poli. Já to s nimi probírám a něco z toho jsem zařadil i do některých mých postav včetně jejich vyjadřování, protože já mám hodně rád přímou řeč.

Jak moc tě baví reprodukovat dialogy a proti tomu vytvářet dialogy vlastní?
Dialogy jsou vždycky vlastní. Když vytvářím postavu, musí mít nějaké vlastní sociální zázemí a musí i podle toho mluvit. Nejde to úplně hladce, protože to musí být věrohodné.

Přiznáváš, že knihy jsou psány těžce. Proč? Je to záměr?
Není to záměr. Nevěděl jsem to o sobě, ale teď už to vím.

Ptám se proto, zda si tím zbytečně neodháníš čtenáře. Čtenářská gramotnost lidí se stále zhoršuje, stejně jako u porozumění textu…
Rozumím. Mladí lidé už ani nečtou, většinu zajímají jen videa. Ale opakuji, u mě tohle nikdy nebyl záměr. Když jsem psal povídky, tak je četlo málo lidí. Až teprve kniha Třetí etapa mě dostala k širšímu publiku. Já jsem tu knihu neplánoval napsat jako těžkou. Myslel jsem, že to bude kniha akční a stravitelná, kde se střílí a bojuje. Když mně pak přišly první reakce od čtenářů, kteří mi psali, že je to spíš literatura faktu, tak jsem byl hodně překvapený. Proto jsem musel začít záměrně zjednodušovat, aby to čtenáři mohli přečíst a učíst.

Jak objemné co do počtu stránek jsou tvoje knížky?
Ty, co vyšly, jsou 400 normostran. Ono to možná zní hrozně, ale v regálech to patří spíš k těm středním knížkám. Není to žádná novela, ale ani žádná bichle.

Jak tu knížku vydáváš? Máš vydavatele, nebo to děláš vlastním nákladem?
Musím říci, že ani za peníze to není jednoduché. Třetí etapu jsem rozesílal všude možně. Četl jsem si různé rady, například od mého bratrance, který se pohybuje v branži. Poradil mi, že nemám posílat celý text, ale jenom popis nebo něco jako anotaci a k tomu ukázku, aby vydavatelé viděli můj styl. Takže jsem to všude rozesílal a zdůrazňoval, že jsem ochoten se na tom finančně podílet. Ale odnikud neodpověděli. Je to hrozná frustrace. Člověk do toho investuje nějaké úsilí a čas a najednou o to není nikde zájem. Člověk má přitom pocit, že to není špatný, protože jinak by to ani nedopsal. Tehdy jsem narazil na dnes již neexistující vydavatelství Beletris a tam nabízeli lektoraci. Ale za peníze. Poslal jsem jim to a zaplatil a nic. Pak jsem to poslal do nakladatelství ArtPorte a zaplatil jsem to znovu. Já prostě chtěl vědět, jestli je to je blbý, nebo ne. A tam ta lektorace skutečně proběhla. Důležité pro mě pak bylo, že knížka byla označena jako rukopis, který by se měl vydat a mohl se prodávat. Byť ne nijak masově. Lektor tam uvedl, že je to psáno pro náročnějšího čtenáře a jazykem s velkou slovní zásobou a tak dále. Zkrátka na všechno upozornil. Ale tím, že kniha byla označena jako kvalitní a že by mohla vyjít, jsem se dostal do fáze, kdy se se mnou někdo vůbec bavil. Tehdy se na tom nakladatelství částečně podílelo, ale i tak už to tehdy stálo desítky tisíc korun, a to jsem vydal knihu v nákladu tisíc kusů. Mám to spočítané tak, že kdybych prodal celý náklad, vydělám 30 až 40 tisíc korun po deseti letech práce. Takže to určitě není věc, kterou by se dalo živit. A když jsem vydal druhou knížku Člověk člověku, už bylo znát, že mě v nakladatelství znají, a mohl jsem volat přímo šéfredaktorovi. Vzhledem k tomu, že byli po covidu bez finančních prostředků, jsem si to celé platil sám. Požádal jsem proto jilemnickou nemocnici, aby mi přispěla sponzorským darem. Dostal jsem od nich 20 tisíc a zbylých 80 tisíc jsem si doplácel sám. Jinými slovy, je to koníček, na který si člověk musí našetřit.

Ale knížka či její vydání není jen o tom napsat ji…
To je fakt. Musí se udělat zlom, korektury a tak dále. To si člověk všechno sám neudělá. Musí to přečíst nějaký profík, který upozorní na zjevné nedostatky. Je potřeba nějaká grafická úprava, i když je pravda, že si obálky navrhuji sám s pomocí obrázků z placené databanky. Musí se udělat propagace, distribuce a tak dále. Tohle já neumím a dělá to za mě nakladatelství.

Obě knížky jsou stále v prodeji?
Ano. Lze je třeba koupit i u Krumlů v knihkupectví tady ve Vrchlabí. A pokud je zrovna nemají na místě, lze je samozřejmě u distributora objednat. Případně využít internet, knihy má většina obchodů skladem.

Na čem momentálně pracuješ?
Čtenáři mě o to žádali, takže jde konečně o knížku ze zdravotnického prostředí. Mě to nikdy nelákalo. Všechny ty populární seriály v televizi mi připadají ujetý, už jen proto, že je to hodně vzdálené realitě. A navíc jsem toho překrmenej. Ale pak mě napadlo, že bych to vlastně pojal jinak. Knížka se pracovně jmenuje Zrcadla a všechny kapitoly jsou ve skutečnosti dvojkapitoly. Vycházím v nich z reálných situací či reálně zažitých konfliktů a na každou situaci nahlížím pohledem laika a pak odborně jako lékař. Tyto polohy jsou přitom diametrálně odlišné. Nejde o obhajobu zdravotníků, vůbec neřeším, jestli je některá z postav v právu. Chci, aby čtenáři z obou stran barikády pochopili postoj a chování toho druhého. Nejspíše s překvapením zjistí, že žijí úplně v jiných vesmírech, které se protnuly jen v okamžiku nějaké vyhrocené reakce. Jsem zatím ve čtvrtině. Nyní mám však tvůrčí pauzu, potřebuji načerpat inspiraci, aby kapitoly nebyly podobné a jednotvárné.

Držím ti palce, aby tvoje knihy měly v budoucnu mnoho čtenářů a ty jako autor i řadu nápadů. Ať se ti daří.
Děkuji.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Jana Waishaupta