Jakmile sednu za bubny, jsem si jistý, říká Štěpán Kolačný

Štěpáne, na bicí nástroje hraješ od dvou let. To si nedovedu představit. Jak to probíhalo? To jsi měl nějakou dětskou bicí soupravu?
Ve dvou letech jsem dostal teprve plastový bubínek, který jsem za chvíli protrhl. Také jsem si rád zpíval dětské písničky a do toho tloukl do tátova bubnu. První juniorskou bicí soupravu Milenium jsem měl ve čtyřech letech.

Kdo tě k hudbě přivedl?
V naší rodině stále hrála hudba. A bubny jsme měli v obýváku, tak byly pro mě lehce dostupné. To bylo randálu, až jsme je museli přestěhovat jinam. Teď mají zázemí pod jevištěm a můžu si tam chodit, kdy chci.

Kdo byl tvým prvním učitelem?
První byl táta, ale už ve čtyřech letech jsem soukromě chodil k panu učiteli Bucharovi. V pěti letech udělala tehdejší paní ředitelka Hauková výjimku a mohl jsem k němu už oficiálně nastoupit do jilemnické základní umělecké školy. Učil mě až do mých třinácti let, tedy dohromady devět let!

První soutěže ses zúčastnil v sedmi letech. Jak na ni vzpomínáš?
Bylo to pro mě zvláštní. Do té doby jsem hrával třeba na venkovských koncertech, kde mě samozřejmě nikdo nehodnotil. Tu soutěž našla mamka na internetu a přihlásilo mě vedení ZUŠ na poslední chvíli. Byla to okresní soutěž a já ji vyhrál. V kraji už byla konkurence větší, přesto jsem obsadil druhé místo. Byla to pro mě ohromná zkušenost. Například jsem tam poprvé viděl marimbu a jiné bicí melodické nástroje. Do té doby jsem znal jen bubny. Všiml si mě tam ruský učitel Sergij Grigorenko, který vede špičkový soubor bicích nástrojů Aries v Liberci, a na základě jeho popudu a po dohodě s paní učitelkou Haukovou se objednala z Japonska marimba i pro jilemnickou ZUŠ.

Zkoušel jsi hrát i na jiné nástroje?
Od druhé třídy mě učila na klavír paní učitelka Faltová a před třemi roky jsem přešel k paní Haukové. Připravuje mě na přijímací zkoušky na konzervatoř.

Jaký přístup učitelů ti vyhovuje?
Určitě přísný. Jako paní Hauková, ta po mně „šlape“. Mně to ale tak vyhovuje a myslím, že jsme si spolu „sedli“. Nebo pan učitel Linhart z konzervatoře, ke kterému jezdíme na konzultace – jakmile zahraji jedinou notu špatně, musím se vrátit úplně na začátek. A odejít můžu až s pocitem dobře odvedené a zvládnuté práce. Takhle se něco naučím.

To ale vyžaduje velikou trpělivost a výdrž. Trénuješ i po této stránce?
V tom mám pořádné mezery. Dokážu se snadno naštvat a rychle vybouchnout! Hlavně při etudách. Někdy lítají i paličky a ostrá slova.

Který nástroj je ti příjemný na poslech?
Harfa. Ale třeba i kytara. Je toho hodně, snad jen trumpetu nemusím.

Alternuješ se se svým otcem. Při jakých příležitostech?
Hrajeme při tanečních lekcích. Dva muzikanti a částečně podkres. Živé bicí mají důležitou roli, aby tanečníci slyšeli a vnímali rytmus.

Ve kterých kapelách působíš nebo jsi v minulosti působil?
Hraji s dechovou hudbou, v tanečních, zahrál jsem si i se skupinou Soumrak, Alibi rock, S(nad)váhou, VZH, Jilemničankou, s Richardem Krajčem (na Kryštof kempu) a skupinou Chinaski. A teď budu hrát s Táborankou, kde budu zaskakovat za Antonína Jínu. Na prvním velkém koncertě jsem hrál v jedenácti letech, při slavnostním otevírání areálu na Hraběnce. Kristýna Vítková mi dala svoji důvěru a mohl jsem odehrát celý koncert se skupinou S(nad)váhou. Jsem jí za to moc vděčný. Sice to bylo narychlo a stihl jsem jen jednu zkoušku, ale mně to tak stačí, v tom jsem po tátovi. Jednou skladbu slyším a už nemám problém ji zahrát.

Jsi multižánrový muzikant. Zvládneš doprovázet dechovku, nebojíš se ani rocku. Který žánr je ti nejbližší?
Momentálně mě nejvíc baví jazz a swing. Mám rád spíš klidnější věci.

Máš své oblíbené jazzové muzikanty?
Určitě musím jmenovat Charlieho Parkera a Milese Davise. Mezi mé oblíbené bubeníky patří Buddy Rich.

Členové kapel, se kterými hraješ, jsou o dost starší než ty. Jak se mezi nimi cítíš?
Rozhodně líp než mezi vrstevníky.

Co spolužáci říkají na tvé úspěchy?
Nezajímá je to, nebavíme se o tom. Je pravda, že nemám příliš prostoru trávit s nimi volný čas. Jdu na klavír, na bubny, na hudební seminář a k tomu ještě hraji divadlo.

Při hraní působíš sebevědomě. Míváš vůbec trému?
Trému na pódiu nemám. Jen při zvukové zkoušce s kapelou Chinaski jsem hrál opatrně, bál jsem se, abych něco neponičil. Řekli mi ale, ať do toho klidně mlátím, tak jsem se opřel. Stres z vystoupení nemívám. Jakmile sednu za bubny, jsem si jistý a užívám si to.

Po základní škole chceš jít na konzervatoř. Jak vypadají tvé přípravy? Jak často, jak dlouho a co hraješ?
Není to pouze o hraní. Na soutěže se mnou jezdili většinou jen rodiče s paní Haukovou. Ostatní děti tam měly doprovod svých učitelů. Chyběla mi kolikrát odborná podpora, rada. Naštěstí jsme tam získali důležité kontakty. Je důležité, když tolik hodin trávím hraním, aby ten nápor vydrželo i tělo – záda, šlachy, ruce… I v tomto směru mi hodně pomohli na Ježkově konzervatoři v Praze. Jsou tam vzdělaní odborníci, kteří mi dovedou poradit jak sedět, také mi pomohli s technikou hry. Jezdil jsem na konzultace k panu Linhartovi. V době covidu se naše spolupráce přerušila, ale už jsme domluveni, že ji znovu obnovíme. Jinak se připravuji přímo na přijímací zkoušky tak, že hraji konkrétní etudy a skladby, které tam chci předvést. Spíše to směřujeme k jazzu, protože na „Ježkárně“ se hodně zaměřují právě na jazz. S paní učitelkou Haukovou zase procvičuji teorii, to znamená noty, intervaly a na semináři se věnuji intonaci. Teorie mi dělá větší problém než samotná hra.

Viděla jsem tě kouzlit s paličkami. Zaměřuješ trénink i speciálně na triky a doprovodné efekty?
To ne. Občas paličkami „hodím“, ale nijak to nepřeháním a ani mě to příliš neláká.

Umělci jsou známí svým nespoutaným bohémským způsobem života a divokými večírky. Láká tě to?
Určitě neláká, já na takové věci nejsem. Jsem spíš uzavřený.

Když jsme si povídali minule, tvrdil jsi mi, že holky ještě tolik nevnímáš a zatím se držíš svého nástroje. Změnilo se to od té doby?
Ani to se nezměnilo. Jasně, že se mi holky líbí a je příjemné, když jsou mými fanynkami, ale to mi zatím stačí.

Nedávno sis zahrál s kapelou Chinaski. Co tomu předcházelo?
V březnu 2021 vyhlásila kapela Chinaski ve spolupráci s Ivo Honajzerem z firmy Drumcenter a Lukášem Pavlíkem soutěž s názvem Soutěž jak má být. Objevila ji mamka, má totiž skupinu Chinaski ráda. Jsou její srdeční záležitostí už z mládí. Mně samotnému se do toho zprvu ani moc nechtělo. Nakonec jsem ale video natočil, poslal a víc to neřešil.

Popiš mi atmosféru na koncertu a v backstage.
Atmosféra koncertu byla výborná! Jakmile jsem se objevil na pódiu, publikum reagovalo. A to ještě dřív, než jsem začal hrát. A v backstage? Na to jsem byl zvědavý, myslel jsem si, že budou mít členové kapely větší odstup. Všichni ale byli moc příjemní, bavili se se mnou, jako bychom se znali už dlouho. Bylo mi s nimi fajn. Dokonce jsme spolu s kapelou a mými rodiči strávili společně ještě další hodinu a půl po koncertě. Jsem rád, že tak úspěšná kapela dala příležitost klukovi z malého města. Všichni ke mně byli milí a vstřícní. Lukáš Pavlík mně věnoval lekci u něj doma a po koncertě mi řekl, že by se mnou rád spolupracoval i nadále.

Řešíš také svoji image?
Neřeším. Vezmu si na sebe, co mám po ruce, a jdu hrát. Právě jen na koncert s kapelou Chinaski mně oblečení vybrala Silvie Szabová, majitelka obchodu Sisza Space ve Vrchlabí. A zvolila výborně. Oblečení vypadalo dobře a bylo i pohodlné.

Máš i nějaké neumělecké zájmy?
Rád se projedu na kole, na běžkách nebo se jdu projít. Na konzervatoři mi říkali, že i sport je pro hudebníka důležitý, hlavně proto, aby zůstal uvolněný a tělo fungovalo správně. A jiné zájmy? Baví mě akvaristika.

Jaké další projekty tě čekají?
Čeká mě, opět díky Kristýně Vítkové, projekt Music stop. Měl jsem se účastnit natáčení společně s Jakubem Děkanem, nakonec se ale akce, kde měl Jakub vystupovat, zrušila. Museli jsme to tedy odložit. Zveřejňuji také videa na svém YouTube kanálu Štěpán Kolačný, budu rád, když si mě poslechnete. Pokud to půjde, budu hrát i divadlo. Momentálně je ale pro mě stejně nejdůležitější příprava na přijímací zkoušky na konzervatoř. Chtěl bych moc poděkovat všem mým učitelům (bývalým i současným), kteří mi pomáhali a pomáhají v mém hudebním vzdělávání.

Bio box
Štěpán Kolačný (14)
Bubeník Štěpán Kolačný se narodil 20. června 2007 v Jilemnici. V současné době je žákem ZŠ Harracha v Jilemnici. Jeho největším úspěchem bylo v roce 2018 vítězství v celostátní soutěži ZUŠ a v letošním roce vítězství v Soutěži jak má být, kterou vyhlásila kapela Chinaski. Momentálně se připravuje na přijímací zkoušky na konzervatoř.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Šilar

Gabriela Jakoubková

---