Jak se z hromádky dřeva stává kytara

Povězte mi na úvod o vašem prvním seznámení s kytarou.
První seznámení s kytarou proběhlo v mých šesti letech. Dodnes si vybavuji, jak jsem ji rozbalil a hned na ni zkoušel drnkat. Moc jsem si ji tehdy přál. Proč právě kytaru? Myslím, že každý hudební nástroj má svou určitou charakteristiku, ke které pak člověk podle své vlastní individuality podvědomě tíhne. Podobně jako ve sportu, někdo má raději sólové sporty, někdo kolektivní. Kytara je velice univerzální nástroj, který zvládne oboje.

Jak se měnil v průběhu života váš vztah ke kytaře?
V pubertě jsem začal mít ke kytaře skutečně hodně blízko. V tomto období člověk prochází silným emocionálním vývojem a potřebuje ze sebe nějak emoce dostat ven. Mně k tomu pomáhala právě kytara, kterou jsem tehdy bral všude s sebou. Nosíval jsem ji do školy a o přestávkách jsme s kamarádem jamovali. Doma jsem s ní pak chodil dokonce i na záchod. V současné době už to není takové. Hraji teď především v rámci kapely. Sám pro sebe si někdy rád zahraji, ale už to nebývá tak často jako dřív.

Souvisí to s vaším momentálním emočním rozpoložením? Uchylujete se k hraní na kytaru třeba při prožívání těžších chvil?
Čím dál tím více se to oplošťuje. Dříve jsem si chodil zahrát, když mi bylo smutno. A když jsem se cítil mizerně, skládal jsem vlastní písničky. Všechny negativní emoce šly ven a vznikala tak pro mne zajímavá tvorba. Kromě kapely teď hodně hraji se svými dvěma malými dětmi. Můj repertoár se tedy skládá hlavně z dětských písniček a skrze „kuře krákoře“ se moc emocí nevyvětrá. (smích)

Věnujete se teď především opravě a výrobě kytar. Kdy vás poprvé napadlo vyrobit si vlastní kytaru?
Po střední škole jsem moc nevěděl, kam směřovat dál. V té době jsem cítil silnou touhu věnovat se kytarám, ale nebyl jsem ji schopen verbalizovat. Vůbec jsem si nevěřil, myslel jsem, že „kytarařina“ je řemeslo jen pro vyvolené. Studoval jsem gymnázium, takže jsem pak pokračoval na vysokou školou. K myšlence vyrábět kytary jsem se vrátil až o několik let později. S manželkou jsme odjeli na svatební cestu, tři měsíce jsme cestovali na kole po Balkáně. Jak jsem pořád šlapal a šlapal a přemýšlel a přemýšlel, uvědomil jsem si, že se do výroby kytar chci doopravdy pustit. Už na cestě jsem si objednal první truhlářské nástroje a po příjezdu nastoupil na střední školu v Chebu na obor umělecko-řemeslná stavba hudebních nástrojů, kde jsem postavil i svou první kytaru a odstartoval tuto cestu.

Jak se od první vámi vyrobené kytary změnil váš postup a přístup k výrobě?
Jsem mnohem zkušenější v práci se dřevem, dokážu ho více respektovat. Za ty roky jsem se mnohem více dozvěděl o tom, jak kytara funguje a které části a vazby jsou důležité pro zvuk i hratelnost. Ale člověk se stále učí. Kytara je natolik komplexní nástroj, že poznat veškeré vztahy je běh nikoliv na dlouhou trať, ale na celý život.

Odkud vlastně pochází dřevo, ze kterého vyrábíte?
Vrchní desky kytar, které získávám z malé resonanční pily v Krušných horách, jsou z šumavského smrku. Na zbylé části se používá převážně exotické dřevo dodávané nejčastěji od obchodníků ze Španělska.

V čem všem se liší kytara ze sériové výroby a kytara ručně vyrobená?
Obecně lze říci, že sériově vyrobená kytara je produktem sériové výroby, tedy továrny. Cílem továrny, pokud chce být úspěšná, bývá vyrobit co nejvíce zboží s co nejnižším finančním nákladem. Tedy efektivita produkce. Oproti tomu kytarář staví kytary z vášně a jeho cílem bývá vyrobit co možná nejlepší nástroj. Sériově vyráběné kytary se dělají podle přesně dané specifikace. Dřevo jakožto organický materiál je pokaždé zcela originální a jeho fyzikální vlastnosti se mohou lišit dokonce i v rámci jednoho stromu o mnoho procent. Některé parametry tak mohou být u sériově vyráběných kytar poměrně naddimenzované a nástroje nedosahují zdaleka svého potenciálu. Já se věnuji individualitě dřeva, měřím a sleduji vlastnosti u každého konkrétního kusu a snažím se vyladit zvuk do nejvyšší možné míry. Každý centimetr čtverečný mám mnohokrát v ruce, znám ho nazpaměť.

Kdo jsou vaši zákazníci? Jaká mívají přání?
Nejčastěji chodí zákazníci kvůli servisu nebo opravě, například ulomeného krku. Právě krk bývá totiž tím nejslabším místem. Když pak kytara třeba spadne ze stojánku, většinou se zlomí v této části. Dalším častým přáním bývá například seřízení kytary, tak aby se na ni pohodlně hrálo.

Jak probíhá vaše komunikace se zákazníky, abyste skutečně vyrobil kytaru přímo jim na míru?
Obvykle za mnou zájemce přijede sem do Hrabačova do dílny. Povídáme si o kytarách, o jeho hráčských potřebách a vybíráme společně dřevo. Během tohoto povídání si řekneme, jaké jsou možnosti a co zákazník potřebuje.

Vyrábíte i ukulele. Všimla jsem si, že v posledních letech jeho popularita hodně stoupla. V čem tkví kouzlo tohoto nástroje?
Je pravda, že ukulele lze označit za módní nástroj této doby. Stejně tak bylo ale nesmírně populární například ve třicátých letech minulého století. Obecně je asi ukulele považováno za dostupnější nástroj, a to jak po stránce finanční, tak i po stránce obtížnosti se na něj naučit. Řekl bych ale, že ne každý k němu musí mít kladný vztah. Některým lidem může přijít dokonce až otravné.

Co vám výroba kytar přináší? Jaké pocity při ní zažíváte?
Okamžik, kdy natáhnu struny na novou kytaru, a ona se prvně rozezvučí, je naprosto magický. Dřevo si musí nejprve zvyknout, že už není pouze dřevem, ale nově i hudebním nástrojem. V prvním týdnu se zvuk kytary mění, pracuje, zraje. Sledovat celý tento proces, jak se z hromádky dřeva stává hudební nástroj, je prostě nádhera. Pak je tu další věc. Myslím, že pro většinu hudebníků je jejich nástroj velice blízkým a osobním předmětem. Kdybyste se jich zeptala, co by si vzali s sebou na opuštěný ostrov, pravděpodobně by většina z nich vybrala právě svůj hudební nástroj. Vyrobit věc, která někomu přináší radost, blízkost a je jeho nástrojem k sebevyjádření, je krásné samo o sobě.

A co pocity nepěkné? Jak pracujete třeba s tím, když se něco nepovede?
Sem tam se stane, že se něco pokazí. Podívejte, zrovna tady. Tomuto se říká soundport, je to takový osobní odposlech. (Jiří mi ukazuje otvor na kytaře.) Pospíchal jsem, omylem kytaru otočil a udělal soundport na opačné straně. A tak má kytara soundporty dva. (Otočí kytaru a ukáže na druhý takový otvor.) Snažím se to brát tak, jak to je. Některé chyby se dají opravit. Některé ne. Jako třeba zrovna tahle, no. (smích) Vy hrajete na kytaru?

V dětství jsem hrávala. Ale zatímco váš vztah ke kytaře se v období dospívání prohloubil, u mě to bylo naopak. Na střední škole se mi nechtělo cvičit a nakonec jsem přestala hrát úplně.
Myslím, že umění je určitá forma sebevyjádření, komunikace. Někomu je bližší hudba, jinému výtvarné umění. Někdo se vyjadřuje slovem, někdo třeba tancem. Lidé často hledají jim blízký způsob, jak se vyjádřit. Někdo má to štěstí, že ho najde dříve. Mnohdy lidi objeví svou uměleckou stránku až ve čtyřiceti, padesáti letech.

To, co říkáte, je zajímavé. Mě totiž teď napadá, že jsem si na střední škole současně uvědomila, že bych chtěla studovat scenáristiku, a začala se víc věnovat psaní. Možná jsem tedy při nalezení svého způsobu sebevyjádření „dala košem“ tomu mně méně blízkému.
To je určitě možné. Každý si časem najde to svoje. Já například vůbec nerozumím modernímu tanci, neumím v něm číst.

Prozraďte mi prosím vaše vize a sny do budoucna.
Mám v myšlenkách kytarový dům. Místo, kde by se vyráběly a opravovaly kytary, současně by se tam na ně učilo hrát, byly by tam dostupné nástroje od českých i světových kytarářů. To by se mi hodně líbilo.

Bio box:
Jiří Markalous (41)
Narodil se v roce 1983 v Liberci. Po absolvování oboru speciální pedagogika na UJEP se několik let živil jako grafik. V současné době provozuje portál pro výuku hry na bluegrassové nástroje Tunefox a je součástí kapely Půltmy. Žije v Hrabačově, kde má zároveň i svoji dílnu na výrobu a opravu kytar.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz