Jak jsem soutěžil v Česko Slovensko má talent

Již několik let jezdím na různé akce, kde vystupuji s míčem, a účast v této soutěži jsem bral jako další výzvu. Nicméně měl jsem z ní určitý strach a cítil jsem k ní respekt. Ale právě tento pocit obav byl zároveň i jedním z důvodů pro rozhodnutí do toho jít. Chtěl jsem se překonat a posunout se zase v něčem dál.

Při samotném přihlašování jsem musel vyplnit dotazník, s čím budu vystupovat, a poslat produkci videa, kde dělám triky s míčem. Následně mě pozvali na první casting do Hradce Králové. Pak jsem už jen čekal, jestli se dostanu do hlavního kola, nebo ne. Poslal jsem různá videa, kde dělám triky s míčem, a produkce se mi někdy v květnu ozvala s tím, co by si představovali, abych s míčem na soutěži udělal a kolik na to mám zhruba času.

Finální casting se konal 29. června v Bratislavě. Musím říci, že to bylo celkem náročné. Na místě jsem musel být kolem osmé ráno, následovala registrace, pak různé rozhovory, natáčení jak ve studiu, tak i na náměstí v Bratislavě. Pak přišlo dlouhé čekání, protože jsem šel na řadu až o půl jedné v noci. Jsem moc rád, že se mnou jely dvě kamarádky a po celou dobu mě podporovaly, i když i pro ně to muselo být velmi náročné. Za to všechno si zaslouží obdiv.

Na castingu bylo okolo padesátky soutěžících, celkem za ty všechny dny to mohlo jít až do stovek soutěžících. V porotě seděli pan Prachař, Mareš, Slavík a paní Morová s paní Burešovou. Ptali se mě, odkud jsem přijel, čím se živím a popřáli mi hodně štěstí.

Upřímně, byl jsem dost nervózní, naštěstí při vystoupení/soutěži to ze mě spadlo. Atmosféra mezi soutěžícími byla super. Bylo vidět, že každý druhému upřímně přeje a drží mu palce. Celkově to ale bylo dost náročné, mnoho věcí mě překvapilo pozitivně, ale i negativně.

Bohužel jsem nepostoupil, ale porota i tak můj výkon celkem pozitivně ohodnotila. Pro mě osobně to bylo trošku zklamání. Chtěl jsem jít dál, ale zároveň jsem byl spokojený, protože jsem do toho dal maximum. Myslím si, že spoustě lidí se můj výkon líbil a že ho ocenili, což je pro mě větší odměna než postup. Zároveň jsem se postavil výzvě, na vystoupení před lidmi jsem sice zvyklý a užívám si to, ale co se týče rozhovorů, záběrů kamer a fotografů, to moc nevyhledávám a necítím se při tom úplně svůj. Tudíž z tohoto pohledu jsem na sebe hrdý, že jsem překonal strach a šel do toho.

Jak jsem již zmiňoval v předchozích větách, dost věcí mě na soutěži zklamalo. Stručně řečeno: v televizi to je jiné, než jak to funguje ve skutečnosti. I přes to všechno jsem rád, že jsem do toho šel. Byla to úžasná zkušenost a těším se na další výzvy, které jsou přede mnou. 

Dominik Zdržálek