Já a horské kolo? To byla láska na první pohled, říká Martin Hák

Nacházíme se v prostorách, kde masíruješ a půjčuješ kola. Jak dlouho to tady funguje?
Příští rok na jaře tady uzavřu čtvrtý rok. Předtím tady měla nějaká holčina krámeček. Když to opustila, město to dalo do nabídky. Byl jsem jediný zájemce, a tak jsem tady.

A předtím?
Předtím jsem ve Vrchlabí nemasíroval. Když nepočítám sportovce na začátku své kariéry, tak jsem dělal na velkých hotelech wellness manažera. A před covidovým lockdownem jsem vedl wellness v hotelu FitFun v Harrachově.

Jaký je rozdíl mezi wellness manažerem a tím, že jsi manažerem sám sobě?
Když byl člověk v hotelu a vedl wellness, měl odpovědnost i za lidi, teď mám odpovědnost jen sám za sebe. Ale samozřejmě velký rozdíl je v tom, že nyní si tu práci dělám podle sebe a podle svých představ. V hotelech se stávalo, že vedení mělo nějaké představy, já měl taky svoje představy, jak to dělat, a někdy se to trochu rozcházelo. A když mi pak lidé radili, jak to mám dělat, ale sami přitom vůbec nerozuměli, bylo to pro mne dost náročné. Teď si dělám vše po svém, jak já to cítím, a to mě baví.

Do kterého roku sahají tvoje masérské začátky?
Do roku 1998. To jsem ještě chodil na sportovní gympl a udělal jsem si masérský kurz v rámci předmětu sportovní příprava. Když jsem skončil na gymplu, šel jsem jako voják masírovat na Duklu do Liberce. Byl to rok skvělé vojny a skvělé praxe. Zajímavé je, že z těch, kteří jsme dělali ten masérský kurz, u toho nikdo nezůstal.

Co jste se v tom kurzu museli naučit?
Všechno. Samozřejmě anatomii a pak i všechny hmaty, abychom věděli, v jakém pořadí jdou. Pak kontraindikace a tak dále. Ta anatomie byla opravdu hodně těžká.

Masíruješ tedy zhruba čtvrtstoletí. Máš bohaté zkušenosti s vrcholovými sportovci i s běžnými smrtelníky. Jaký je mezi jejich těly rozdíl?
Není to moc velký rozdíl. Rozdíl je pouze v tom, že každý ten človíček je jinačí a má trochu jinou fyziologii svalů. V praxi to pak je o tom, že na někoho mohu zatlačit hodně, na někoho méně a jiného mohu jen „pohladit“. Proto vždy říkám, že není těžké se naučit masérské hmaty, ale spíš poznat, jakou silou je možné je použít. Sportovci jsou samozřejmě osvalení více než běžný člověk.

Kolik lidí jsi schopen denně odmasírovat, aby to neodrovnalo fyzicky tebe?
Zažil jsem pár extrémů, můj rekord byl třináct hodin. Ale je to náročný. Jeden den odmasíruješ třináct hodin a druhý den jsi po smrti. (smích) Jinak pro mě je denní optimální porce zhruba pět lidí. Ale musím říci, že těžím ze své fyzičky. Kdybych ji neměl, asi nemohu dělat tuto práci tak dlouho, jak ji dělám.

Ty ale nejsi obyčejný masér, ale ty jsi byl a stále jsi masér českých reprezentantů v zimních sportech. Jak ses k tomu dostal?
Když jsem v roce 2000 končil vojnu na Dukle v Liberci, ještě ten den jsem jel do nedalekého Jablonce nad Nisou na pohovor k panu Matoušovi, který byl u biatlonistů. Přijali mě, nastoupil jsem k biatlonové reprezentaci a tam jsem strávil sedm let. Zároveň jsem přes léto ještě jezdil s běžkaři, jako byli Lukáš Bauer či Jiří Magál. A když jsem skončil u biatlonu, ještě jsem tři roky externě jezdil s reprezentací holek v běžeckém lyžování. Pak už jsem toho u sportovců úplně nechal a začal jsem pracovat na hotelech, kde jsem se nestaral jen o masáže, ale o veškerý wellness jako takový a to byla trošičku jiná práce.

Ale k masírování u reprezentace ses zase vrátil, že?
Ano. Nyní již třetím rokem externě spolupracuji s reprezentací severské kombinace.

Jak ses k tomu dostal? 
Já byl i předtím neustále v kontaktu se sportovci. Současný šéf sdruženářů je Tomáš Slavík a on byl můj spolužák na gymplu v Jilemnici. Potkali jsme se na třídním srazu a u piva jsme se domluvili. (smích) Zeptal se mě, jestli bych někdy nechtěl vyjet s klukama na závody, a tak jsem mu říkal proč ne. Důležité bylo, že si to tak všechno hezky sedlo. Ono to není jen tak zaplout do týmu. Tam musí mezi všemi fungovat určitá chemie a všichni lidi v týmu si musí sednout. Zajímavé je, že mám ještě jednu zkušenost, a tou byli vrchlabští hokejisté. To bylo v roce 2007, kdy jsem končil u biatlonu a vrátil jsem se do Vrchlabí. Hokejisté mi tehdy nabídli, že bych mohl dělat maséra a kustoda. Hráli tu tehdy hráči jako Pajič, Gengel, Tvrdek, Horčička a další. Tam bylo zajímavé, že jsem si sedl s klukama, ale do toho týmu jsem vůbec nezapadl. To nefungovalo. A když jsme se bavili, co dál, raději jsem šel pryč. Ale ti kluci z kabiny chodili na masáže ke mně.

Chtěl bys masírovat i jiné sportovce než lyžaře? Co třeba tenisty? Vždyť sám jsi kdysi hrál tenis…
No jasně. To by bylo fajn, alespoň bych byl v teple.

A teď nejsi?
Ono je to tak, že u sdruženářů ještě pomáhám s tím, že natáčím kluky na můstku a celé dopoledne stojím venku u můstku a je tam hrozná kosa. (smích) A potom si říkám, proč raději nemasíruji akvabely…? Jinak u biatlonistů to bylo to samý. Tam jsem zase stál u střelnice. Ale ne, mně tyto sporty jsou blízké. Sám lyžuji a ten sníh je mi blízký.

Ty nejen lyžuješ, ale i jezdíš na kole. Jak ses k tomu dostal?
To byla láska na první pohled. Já se do kol zamiloval na začátku devadesátých let, když jsme hrávali tenis na kurtech na Střelnici. To musíš sám pamatovat, protože jsi tam chodil taky. A tehdy tam přijel Marek Paulíček na horském kole. To bylo poprvé, co jsem něco takového viděl. A já si tehdy to kolo půjčil, svezl jsem se na něm a řekl jsem si, že to chci taky. První horské kolo jsem si koupil za svoje peníze, které jsem měl z brigád, a k tomu jsem prodal i nějaké věci, hračky, a dokonce počítač Didaktik M. Zkrátka, dělal jsem vše, abych měl na horské kolo potřebné peníze. Pak jsem na tomto kole jel svoje první závody v Bedřichově. Tehdy tam se mnou byl i můj táta, a když viděl, že to opravdu myslím vážně, pořídil mi kolo, na kterém se daly takové závody i jezdit. (smích)

První kolo muselo být asi hodně těžké, že?
No jasně. Ty začátky, to byl hard core. My jsme jezdili na kolech sjezdy. Můj první sjezd byl ve Špindlu, jelo se rovně dolů po modré sjezdovce. Na kole nebylo nic odpruženého, všechno bylo pevný. Na sobě jsem neměl takřka žádný chránič. To fakt byla láska k horskému kolu na první pohled.

A ta většinou bývá dost silná a člověka neopouští… Nicméně čemu se na horském kole věnuješ v současné době?
Nyní se věnuji maratónům, ale také své dceři, která jezdí enduro a sjezdy. Ty moje maratóny jsou dlouhé těžké závody od padesáti po sto třiceti kilometrů. Člověk při nich občas zažije stavy, které hodně bolí. Když přijdou křeče, musí z kola slézt a chvíli počkat, co se bude dít dál. Největší a nejvíce extrémní závod tady v České republice je Rallye Sudety, který měří sto jedenáct kilometrů a má tři tisíce tři sta metrů převýšení. Na tomto závodě je specifické to, že si člověk nikde neodpočine, a těch posledních dvacet kilometrů strašně bolí.

Co je na takových závodech tak vzrušujícího či přitažlivého, že je ty a tobě podobní vyhledávají?
To se fakt těžko popisuje. V ten moment si říkám, proč to vůbec dělám? Ale pak přijedu do cíle, vyjedou mi asi endorfiny a vím, že další rok pojedu ten závod znovu. Je to zkrátka takový životní styl.

Ale tento styl je hodně riskantní a nevyhýbají se mu zranění, že?
Ano, ano. (smích) Samozřejmě mám za sebou nějaké pády. Přestože člověk jezdí hlavou a snaží se jet opatrně, pádům se nevyhne. Například před dvěma lety v Rokytnici, když jsem jel na sjezd za veterány, jsem velice záhy zjistil, že to není moc dobrý nápad. Při tréninku jsem letěl přes řídítka na hlavu, na hrudník, byla prasklá integrální helma a žebra dostala co proto. Naštěstí nebyla zlomená. Ale jediné, co mě zachránilo, bylo to, že jsem si den předtím u Jirky Hartmanna koupil chrániče na hrudník. Doktor v nemocnici mi pak říkal, že asi měsíc budu mimo. Nicméně vzal jsem tejpovací pásky, „slepil“ jsem si žebra a normálně jsem fungoval. A masíroval. Ale fakt se snažím při jízdě na to soustředit a jezdit opatrně. Například v oné Rallye Sudety jsou taková místa, která většina startovního pole ani nesjede a slézá z kola.

Zmínil jsi sjezd na sjezdovce ve Špindlerově Mlýně. Každou zimu se tam jezdí Chinese Downhill. Jezdíš ho taky?
Na červené sjezdovce. Už ho ale nejezdím. Za mlada jsem ale jel závod v Rakousku. Ten jsem jel právě s Michalem Marošim a Romanem Dědem, bylo to v Neuders. A bylo to podobné jako ve Špindlu. Hromadný start, na kterém bylo asi sto dvacet lidí. Princip byl stejný – jet po sjezdovce rovně dolů a být tam první. Průměrná rychlost činila sto kilometrů v hodině a maximální rychlost byla kolem sto třiceti pěti kilometrů v hodině. Roman Děd dojel druhý, Michal Maroši pátý a já osmý. Ale bylo to jenom proto, že ani jednomu z nás nebrzdily brzdy. Asi jako jediní jsme tam tehdy neměli klasické hydraulické brzdy.

Ve tvých závodnických šlépějích kráčí i tvoje dcera.
Ano. Nedávno jí bylo čtrnáct.

Nemáš strach pustit čtrnáctiletou holku do takových terénů?
Ona jezdí dlouho, už od tří let a začínala postupně. Kluci z Koloráda Klubu ji naučili techniku, jak má projíždět zatáčky, jak má skákat, jak má přejíždět kořeny. Je to skvělý klub! Rok od roku jezdí těžší a těžší věci. Ale bojím se. Jezdíme do Rakouska a Marťa mi jen řekne „postav se tady a natoč mě tady“ a tam je dvoumetrový skok. Nikdy ho neskákala a teď tam stojím s telefonem a čekám, až pojede. Mám tepovku sto padesát. Když to poprvé skočí a jde podruhé, už jsem klidnější.

A když jede sjezd, jedeš za ní?
Ne. Nedělal jsem to nikdy. Marťa se učí vyhodnocovat ty věci sama. Když udělá chybu, ví to a tím se to i naučí. Na kole si musíš umět poradit sám. Ona už umí krizové věci ustát sama, protože za ní nikdy nikdo nejel. Při tréninku za ní jedu, ale s velkým rozestupem a neříkám jí, co má dělat. Ale jedu jenom kvůli bezpečnosti, abych měl přehled. Ale ona jezdí tak, že jí nestačím. Skáče věci, které já už neskočím. Z kopce jezdí líp než já.

Jaké máš plány na nadcházející zimu?
Mám tam naplánované nějaké světové poháry se sdruženáři. Já v tom týmu funguji ještě tak, že při závodech pomáhám testovat lyže. A letos ještě budu pomáhat s přípravou a mazáním lyží. Samozřejmě se budu věnovat své masérně a budu se chystat na další bikeovou sezónu, kde mě čeká jedna velká výzva. Tou bude v Rakousku Salzkammergut Trophy. Letos jsem to jel poprvé a byla to béčková trať, měřila sto dvacet šest kilometrů a měla tři tisíce osm set metrů převýšení. Ale je tam ještě áčková trať a říká se o ní, že je to nejtěžší jednorázový maratón ve střední Evropě. Měří dvě stě devět kilometrů a má sedm tisíc metrů převýšení. Můj cíl je dojet do cíle ve stanoveném časovém limitu.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek, archiv Martina Háka