Hudby asi nikdy plné zuby mít nebudu, říká kytarový virtuos

Na kytaru jsi začal hrát ve svých jedenácti letech. Jaké zájmy jsi měl do té doby?
Sama víš, že jsem vyrůstal v Bukovině, malé podkrkonošské vesničce. My kluci jsme volný čas trávili tak, jak to vesnice umožňovala - hodně času jsme si hráli v přírodě, jezdili jsme na kole. Také jsem musel pomáhat rodičům, například při sušení sena. Když se ohlédnu zpět, musím uznat, že jsem právě na té vesnici prožil šťastné a taky „zdravé“ dětství. Jsem rád, že jsem mohl vyrůstat v harmonii a obklopen přírodou. A jaké jsem měl zájmy? Než jsem začal hrát na kytaru, chodil jsem do hasičského kroužku. Byla to tenkrát jedna z mála organizovaných činností, kam jsme mohli chodit.

Jak ses tedy ke hře na kytaru dostal?
Byla to víceméně náhoda. Když mi bylo deset nebo jedenáct let, začali k nám do Bukoviny jezdit manželé Jelínkovi z hudební školy v Jilemnici. V té době to ještě nebylo příliš obvyklé, a proto nás to pochopitelně zajímalo. Jinak jsem žádné hudební touhy neměl, ale je pravda, že jsem dobře zpíval. U pana Jelínka jsem se mohl učit buď na klavír, nebo na kytaru. Opravdu jen náhodou jsem si vybral kytaru.

Studoval jsi na pardubické konzervatoři u S. Juřici hru na klasickou kytaru. Jaký jsi byl student?
Nevím, jestli to mohu zpětně posoudit, ale myslím si, že dobrý. Nebyl jsem ani „šprt“, ale ani lajdák.  Mám vrozenou ctižádost, a tak jsem si chtěl dokázat, že to, co dělám, dělám dobře. V předmětech, na kterých mi záleželo, jsem se opravdu snažil, no a v těch ostatních jsem třeba neměl jedničku, ale prospíval jsem dobře. V té době bylo studium na konzervatoři (na rozdíl od technických oborů) speciální v tom smyslu, že zásadní pro úspěšné absolvování bylo nadání, talent a nadšení pro hudbu. Pro mě bylo navíc velkou výhodou, že se na konzervatoři nevyučovala matematika, byla nahrazena humanitními předměty, které mně šly a bavily mě.

Jak vzpomínáš na svá studentská léta?
Velmi rád. I když každý raději vzpomíná na to dobré a špatné se snaží z paměti vytěsnit. Bylo to samozřejmě období nejen radosti, ale i omylů a hledání sebe samého. Konzervatoř byla většinou takovým ostrovem pro lidi, kteří nebyli s tehdejším režimem příliš loajální, a to jak pedagogové, tak i studenti.

Po absolvování konzervatoře jsi studoval na Vysoké škole hudební Ferenze Liszta ve Výmaru. Proč právě tam?
Důvodů bylo více. Možností, jak studovat v zahraničí, nebylo příliš a Výmar byl tradičně jednou z mála adres, kam čeští kytaristé studovat jezdili. Bylo to pro mě milejší než studovat třeba v Moskvě, tam mě to opravdu netáhlo. Tak to byl asi hlavní důvod. Dalším pak byl fakt, že ve Výmaru studoval kytarista Martin Mysliveček, který na pardubické konzervatoři několik měsíců zastupoval pana Juřicu. Stal se pro nás nejen hudebním, ale také lidským vzorem. Vyprávěl nám o výmarské škole, o svých studiích a také o profesorovi R. Zimmerovi, legendě východního bloku. Právě za ním jsme se tam chtěli podívat.

Jak bys porovnal hudební školy v České republice a v Německu?
Hlavní rozdíl je v organizaci škol. V německých spolkových zemích je to rozdílné. U nás v Durynsku není často učitel v hudebních školách zaměstnaný „na pevno“. Buď učí na více školách, nebo se zkrátka musí postarat i jinak, aby se uživil. Je to škoda, myslím, že v tomto směru jsou německé hudební školy trochu podceněné. Čeští učitelé jsou zaměstnáni a honorováni podobně jako učitelé na jiných školách. V tom mají určitě výhodu. Výuka probíhá asi stejně, v tomto směru žádný rozdíl zřejmě není. Já vyučuji na soukromé škole, máme tedy zase zcela jiný status. Děti vyučuji také ve skupinkách, touto formou, která v Čechách vůbec není rozšířená, se zabývám už od počátku. Sama máš z mých kurzů zkušenost.

Nyní žiješ v Německu. Poslechneš si i přesto sem tam současnou českou hudbu?
Hudbu většinou neposlouchám tolik z té polohy emocionální, jako řemeslné. Na koncerty nebo festivaly se nedostanu, ale poslouchám českou hudbu prostřednictvím médií, tedy rozhlasu a televize. Ta samozřejmě muziku filtrují a předkládají posluchačům hlavně tzv. mainstream. Nepopírám, že je v Čechách mnoho šikovných muzikantů a kapel, ale myslím si, že se hodně nápadů opakuje. Kapely z osmdesátých let nastavily právě v těch nápadech a invencích laťku tak vysoko, že většině současných kapel nezbývá nic jiného, než je napodobovat.

A co současná německá hudba? Kterého novodobého německého interpreta či kapelu bys nám doporučil?
V Německu je to podobné, i tady kapely hodně čerpají z toho, co tu už bylo. Moji žáci mi samozřejmě často přinášejí písničky různých interpretů, které by chtěli hrát. Doporučil bych posluchačům podívat se do historie a poslechnout si třeba klasické kapely, které pocházejí z Německa, například Scorpions – to je kapela, která přinesla do rockové hudby určitě mnoho nových prvků. V takovém popu to byla zase kapela Boney M, jmenovat bych mohl i Alphaville a některé další.

Před zahájením jednoho z tvých kurzů jsem si na kolečkových lyžích zlomila palec u ruky. Vím o tobě, že rád lyžuješ. Nebojíš se případných pádů a zlomenin?
Určitě se bojím a zrovna lyžování je sport, při kterém se úrazů stává poměrně hodně. Pro kytaristu je problém i to, když se řízne do prstu, ulomí si nehet nebo se spálí. Nejen na lyžích, ale při čemkoli jiném se snažím si ruce chránit. Na lyžích jezdím rozumně, abych chránil nejen sebe, ale i ostatní. Raději oželím výhled na krásná panoramata a volím večerní lyžování, kdy bývají sjezdovky volnější a přehlednější.

Tvým dalším koníčkem je vyrábění ze dřeva. Co všechno vyrábíš?
Tak například vloni jsem si udělal na zahradu stůl a lavice. Postavil jsem si také kůlnu na dřevo. Myslím, že na řemeslnicky ne příliš zdatného muzikanta je to slušný výsledek.

Jsi na nějaký svůj výrobek obzvlášť pyšný?
Právě na ten stůl a lavice. Pochválili mě i odborníci!

Třeba je to hloupá otázka, ale nedá mi to se nezeptat - nenapadlo tě vyrobit si třeba vlastní kytaru?
Na tuto otázku je jednoduchá odpověď. Na výrobu kytary je potřeba mít speciální nářadí i dřevo. A také bych musel mít k sobě někoho, kdo by mi poradil a pomohl. Je to práce vyžadující naprostou přesnost, práce nesrovnatelná s výrobou nějakého stolu nebo lavice. Myslím, že bych na něco podobného ani neměl trpělivost.

Před lety jsem měla možnost vidět vystoupení tvé dcery Aničky. Mohlo jí v té době být teprve dvanáct let a už tenkrát mi z jejího hraní spadla brada. Jak se jí daří?
Anička momentálně studuje bakalářské studium v Lipsku, obor překladatelka (němčina–čeština a němčina–francouzština). Po tomto studiu by se chtěla stát novinářkou. Tak uvidíme.   

Hrajete a vystupujete společně?
Anička se mnou nehraje na kytaru. Občas mě doprovází na cajon, vyplňuje rytmickou stránku mého hraní u hudby z Latinské Ameriky.

Jaký vztah má Anička k Česku?
Určitě dobrý. Poslouchá českou muziku, české písničky, čte české knížky. Má u nás i spoustu kamarádů. Je to Češka, jak se patří!

Moc se mi líbilo, když jsi mi při našem posledním povídání řekl, že škola v Eisenachu, na které vyučuješ, rozhodně není „výrobna virtuosů“ a že tomu necháváš volnější průběh. Přesto – nerozčiluje tě, když v někom vidíš obrovský potenciál, ale dotyčný je příliš líný na to ho rozvíjet?
Kdo je líný, chybí mu ctižádost. Vnitřní energii nikomu nepřikážu. Opravdu tomu nechávám volný průběh. Prosadí se jen ten, kdo opravdu chce. Nemá smysl nutit. Nikoho ale nezavrhuji a každému rád poradím.

Několikrát jsem se účastnila letního kytarového kurzu, který každoročně pořádáš v Jilemnici. Od začátku jsi na mě působil mírně, trpělivě. Nedovedu si představit, že se na některého ze svých žáků rozčílíš. Má přesto tvoje trpělivost nějaké hranice? Například, když vyučuješ úplné dřevo…
Hranice mám, ale nejsou dané talentem. Důležitá je pro mě láska k hudbě. Trpělivost nemám spíš s lidmi, kteří se nedokážou chovat tak, jak vyžaduje situace. Například když při skupinové výuce někdo stále ruší a nerespektuje určitý režim a řád.

Jaký nástroj, kromě kytary, je ti příjemný na poslech?
Není snad nástroj, který bych neměl rád. Důležité pro mě je, kdo za ním stojí a jak hru ovládá.

Obecně - která hudba je ti příjemná? Co si rád poslechneš?
Tato otázka souvisí s předešlou. Hudbu, která mě dokáže nějakým způsobem oslovit, zaujme mě, je dobře řemeslně udělaná a emocionálně zprostředkovaná, si vždy rád poslechnu. A nemusí být vymezena žánrově. Mám rád hudbu živou, bez technických prostředků, umělých prvků, playbacku a podobně.

Kolik času v tomto nelehkém období trávíš hraním na kytaru?
Zhruba stejnou dobu jako kdykoliv jindy. I když odpadla spousta koncertů a vystoupení, musím se stále udržovat v kondici. Alespoň mám více času některé věci vypilovat. Snažím se také být co nejvíce venku, užívat si sluníčka. Máme tu teď krásně, tak doufám, že vy v Čechách také.

Všimla jsem si, že teď v době omezení vyučuješ i přes Facebook. Jak se ti tato metoda osvědčuje?
To není přesné, přes Facebook nevyučuji. Naše hudební škola nabídla svým žákům, že nám mohou poslat svoji nahrávku a my ji pak zhodnotíme a pošleme odpověď. Někteří na to reagovali. Možná sis všimla, že jsem vloni na Facebooku zveřejnil sbírku skladbiček pro začátečníky a mírně pokročilé  Moments of live. Konkrétně to vyšlo u švédského nakladatelství Guitarissimo. Teď, když mám více času, jsem několik skladbiček nahrál, aby si je mohli učitelé a žáci poslechnout.

Může se dostat člověk, který hudbu nadevše miluje, do fáze, kdy je jí už přespříliš a má jí plné zuby?
Hudby asi nikdy plné zuby mít nebudu, jen se to může stát v případě, že hudbu někdo „zfušuje“. Nevěnuje se hudbě tak, jak ona si vyžaduje. A to je hned poznat. Může se to stát nejen u žáků, ale na jakémkoli hudebním vystoupení.

V Čechách máš stále kamarády, se kterými vystupuješ v kapele Brok. Jak probíhají zkoušky na dálku?
Musíme se sejít, na dálku zkoušet nelze. V období karantény samozřejmě nezkoušíme. Jinak se domluvíme na nějakých termínech, kdy máme všichni čas, sejdeme se a užijeme si trochu té poctivé české muziky.

Jezdíš k nám do Čech stále rád a často. Kolik času tady přibližně ročně strávíš?
V Německu mají naštěstí ve školách více prázdnin, tak můžeme někam vyrazit. My samozřejmě nejčastěji jezdíme do Čech. Vždyť jsme Češi, máme tu rodiče a kamarády. Jezdíme opravdu tak často, jak se jen dá, přibližně to vychází každých sedm týdnů.

Která místa při návštěvě Čech nikdy nezapomeneš navštívit?
Určitě Krkonoše! Máme je nejen blízko, ale ačkoli jsme tam byli mnohokrát a Krkonoše dobře známe, pokaždé nás to tam láká jet znovu a znovu.

S Petrem Dvorským, který hraje na kontrabas, společně vystupujete. Poslouchala jsem na YouTube některé nahrávky a z úsudku mého laického ucha to zní vážně skvěle. Jak k takové netradiční spolupráci došlo?
Setkali jsme se spolu na jednom jazzovém koncertě na Pražském hradě, který pořádal bývalý prezident Václav Klaus. Napadlo mě, že by bylo zajímavé dát dohromady kytaru a kontrabas. Jde opravdu o netradiční kombinaci dvou nástrojů, ale v hudbě, kterou děláme (Bossa nova a rytmy z Latinské Ameriky) se velice dobře doplňují. Jde o určitou formu jazzu. Petr Dvorský je jeden z nejlepších českých kontrabasistů. Spolupráce s ním mě velice obohacuje. Už to bude rok a půl, co jsme vydali společné CD Cosa Bossa, kde jsme spolu nahráli některé standardy stylu bossa nova a je tam i pár mých vlastních skladeb.

A na závěr. Jaké jsou tvé další hudební plány? Na co se můžeme těšit?
Chtěli bychom nahrát další CD a začali jsme zkoušet s jazzovou zpěvačkou Elenou Sonenshine. S ní máme v plánu rozjet další projekt, který by dále obohatil naše hraní ve světě bossa novy.

A pokud to bude možné, já se budu o prázdninách těšit na tvůj kytarový kurz, který každoročně vedeš v Jilemnici.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Libora Fišera​