Houslista Svěcený jako hrdý Hradečák, který má na vše vlastní názor

„Chodil jsem do bezvadné základní devítileté školy Zálabí, která v tehdejší době byla základkou s rozšířenou výukou cizích jazyků. Když jsem pak přišel do Prahy, tak úplně s prstem v nose jsem na konzervatoři zvládal teoretické předměty,“ usmál se jeden z nejvýznamnějších a nejznámějších současných českých houslistů.

Housle mu dal poprvé do rukou děda, který na ně učil hrát děti. „Bylo mi pět a půl roku. Je dobré začínat v předškolním věku, i když na druhou stranu začít na housle není úplně jednoduché. Obdivuji všechny kantory, kteří učí malé děti na housle,“ vyprávěl rodák z města pod Bílou věží, který 8. prosince oslaví 61. narozeniny. A doplnil, že housle jsou běh na dlouhou trať. „Dokážou vytvořit jakékoliv emoce a jsou pro mě celoživotní partnerkou.“

V rozhovoru se Jaroslav Svěcený vrací k létům na konzervatoři, kde přijímačky dělalo 35 houslistů a vzali pět. Vzpomínal na nedávno zemřelého kamaráda Mekyho Žbirku a jejich první setkání v roce 1988. A vyprávěl také o cestování a místech, kde zažil nejlepší hraní. Celkem se podíval už do dvaašedesáti zemí.

„Rád využívám koncertních cest k poznávání míst, kde jsem nebyl. I proto si moc přeju, aby se tahle doba zlepšila a mohli jsme zase víc cestovat. Člověk získá i větší přehled o tom, co se venku děje. A pak se najednou z určitého nadhledu umí podívat na ty mnohdy naprosto trapné žabomyší problémy, které tady řešíme,“ nechal se slyšet slavný virtuos.

„Jsem člověk, který si názor dělá sám tím, že si vše jede ověřit a poznat, což v této době hodně chybí. V přemíře rychlosti a touhy sdělit informace na světlo vycházejí bláboly a nesmysly, a to si myslím, že společnost zbytečně poškozuje a rozděluje,“ řekl v podcastu.

Michal Bogáň, Vítek Martinec
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Tereza Karanská