Fitness je běh na dlouhou trať, říká Karel Grossmann

Provozuješ jedno z největších fitness center v širokém okolí. Co tě vedlo k tomu udělat si vlastní fitko? Vím, že ses původně věnoval jiné profesi.
Ano. Před vznikem naší tělocvičny jsem 14 let zajišťoval kvalitu výroby v bývalé místní firmě produkující LCD zobrazovací jednotky pro automobilový průmysl. Fitness Spektrum vzniklo před osmi lety, do té doby jsem cvičil ve fitku u Ludi Stránského, kde jsem proškrtal hodně permanentek. A jelikož jsem vždycky měl vztah ke cvičení a k práci na svém těle, tak jsem si řekl, když mě to baví takovou dobu a bavit mě to nepřestává, že bychom si mohli udělat fitko a najít v něm spokojenost. To se s notnou dávkou štěstí nakonec podařilo a spokojenost zde našlo navíc i mnoho našich milých klientů. Když ale půjdeme více do hloubky, nejsem si jist, zdali bych vůbec kdy začal cvičit a fitko by vzniklo nebýt svalnatých akčních hrdinů, ve kterých jsem se podobně jako mnozí zhlédl. Bez nich by nebylo ani fitko, ani jeho komunita, což je mimochodem nejlepší, co díky fitku vzniklo. Myslím si, že je to opravdu to nejcennější.

Jak fitness centrum vznikalo?
Složitě. Začali jsme s prázdnýma rukama, takže když to řeknu na rovinu, byla to samá půjčka, samé dluhy, smlouvy a velké závazky. Byl to přechod z teplého místečka klasického zaměstnaneckého poměru do podnikatelské sféry. Měl jsem se tam dobře, nikdo mě odtamtud nevyhazoval, a tak to chtělo, jak se říká, pořádné koule. Zažil jsem si velkou a krutou změnu. Byla to pro nás těžce vyšlapaná cestička v hodně vysoké závěji. Navíc začátky nebyly lehké proto, že jsme měli malého pětiletého syna Matěje a další dítě bylo na cestě. To celou věc komplikovalo, protože jsem nebyl vůbec doma. Paradoxem bylo, že první rok jsem si v našem fitku ani pořádně sám nezacvičil. I přes všechny tyto potíže to ale určitě stálo za to.

Jak ses ke cvičení dostal?
Ke cvičení jsem se určitě dostal přes akční hrdiny a jejich kultovní filmy, které jsme jako kluci hltali. Jedná se o klasiku: Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger, Jean-Claude van Damme. Na zdech pokoje mi však visel pouze Sly, tedy Sylvester. Když jsme viděli Barbara Conana, šli jsme cvičit za barák s kameny, když jsem dokoukal Rockyho, bušil jsem do pytle s kaštany, které jsme tehdy povinně sušili pro zvířátka. V té době také přinesl Ježíšek první pár činek, které mám dodnes a cvičí s nimi doma naši kluci. Vidím to i u syna Matěje, který teď navíc dělá gymnastiku. Ale už od svých pěti let, kdy posilovna vznikla, tu cvičil pořád. Jednak viděl cvičit mě i ostatní klienty, ale když jsme se spolu podívali na nějaký film se Sylvestrem, cvičil pak o to víc. Jsem překvapen a zároveň rád, že zrovna tihle filmoví hrdinové jsou zároveň i borci ve skutečném životě, cvičí a dobře vypadají dodnes a oslovili další generaci. Občas to radím i některým klientům, kteří si nevědí rady a chtějí, aby byly jejich děti pohybově aktivní. Radím jim, že si s nimi mají zkusit zhlédnout nějaký sportovní film, který by je mohl motivovat. Děti se do toho nesmí nutit a musí si na to přijít samy. U každého je ten spouštěč jiný, ale u mnohých našich klientů, jak moc dobře vím, to fungovalo právě takto.

Když už je o tom řeč, co tvoji dva synové? Jdou v tvých stopách? Vedeš je ke tréninku?
K pohybu je určitě vedeme, ale jejich cesta vede jinudy, než byla ta moje. U nich začala dříve a naštěstí jde také o pohybové aktivity. Děcka spíše poslouchají cizí trenéry. Matěj dělá gymnastiku a doplňuje to cvičením u nás a Hynek si ke gymnastice ještě přidal fotbal. Gymnastiku ani fotbal jsem já nikdy v mládí nedělal. S prvky gymnastiky jsem začal ve svých 33.

Co si myslíš o posilování u dětí a mládeže? Má to svá pravidla?
To je takové neustále omílané téma. Ještě pořád v této době je zarytý názor, že děti a cvičení v posilovně k sobě nepatří. Není to tak úplně jednoznačný. Samozřejmě nejde na děcka z čista jasna, bez jakékoliv přípravy a pravidelného a progresivního trénování, naložit velké váhy. Děti do nějakých 14 let by navíc neměly cvičit vůbec bez dozoru. Pokud se ale budeme bavit o normálním posilování dětí, nekoukal bych na to tak černě. Problém spíš je, že si mohou naložit zátěž, která je na ně skutečně těžká, a manipulovat by s ní neměly. Typický je přístup mladých jedinců, kteří hrají „kdo zvedne víc“. Pokud se na to podíváme z druhé strany, rodiče své děti s nadšením posílají na gymnastiku, kde mnohdy provádějí mnohem těžší cviky, než kdyby tady cvičily s cihličkama na strojích. Postavit se na ruce a udělat stojku není žádná sranda. Je to sice cvičení s vlastní vahou, ale když vezmeme v potaz váhu jedince, odečteme váhu jeho rukou, na kterých ten cvik provádí, je to to samé, jako kdybychom mu nad hlavu nechali zvedat stejně vážící, třeba čtyřicetikilovou činku. Ale na to už se mnozí dívají nelibě. V téhle problematice je spoustu mýtů a je potřeba si v tom udělat jasno. Nejdříve je třeba se hýbat dobře a posléze hodně. A to platí nejen pro děti, ale i pro dospělé bez výjimky. Spousta dětí sportuje naplno a připravuje se na profesionální kariéru, která ale není nikdy příliš zdravá v žádném sportu. Profesionální kariéra vyžaduje vždy nadměrnou zátěž na lidský organismus, což není přirozený ani zdravý.

Máš několik trenérský certifikátů a diplomů. Vypadá to, že to bereš docela vážně. Jak dlouho se fitness věnuješ?
Fitness se věnuji od střední školy, bylo mně nějakých 17, takže už to bude přes dvacet roků, možná dvacet pět. Tady bych řekl, že úplně vážně to z tohoto pohledu neberu. Prošel jsem si několika kurzy, s různými přístupy k trénování, sleduju různé lidi z oblasti fitness, fyzio. Vždycky si z toho vezmu jen něco a přistupuju k tomu po svém. Nemám ani jednu medaili, ani jeden pohár, protože jsem nejezdil po žádných soutěžích. Nedělám to závodně. Ale pořád se snažím se někam posouvat. To je důležité pro každého, snažit se být lepší, než byl včera. To je pro mě hlavní cíl, soutěžit sám se sebou. Někdy je člověk rád, když cvičit vůbec může, ne vždy je člověku hej, ne vždy je na to čas. Teď jsem třeba o dva dny ve skluzu s tréninkem a už se ve mně vyvíjí tlak a pocit nespokojenosti. A to je dobře, to v sobě potřebuje vybudovat každý. Až tady spolu skončíme, tak se na to snad vrhnu.

Ty osobně děláš kulturistiku. To ale není jediný důvod proč chodit do fitka, že?
Pokaždé když se snažíš o zvětšování svalů, tak je to de facto kulturistika. Je to hodně široký pojem. Lidi si ale okamžitě představí běžné závody na pódiu. Kulturistiku dělám do takové míry, že se snažím pro sebe vypadat lépe tím, že budu mít svalovou hmotu o něco větší, než je norma. Tím to ale pro mě nekončí. Abych byl spokojený, potřebuji, aby moje svaly k něčemu byly, a tak musí dobře fungovat i v běžném životě. Někdo zase cvičí za účelem maximální síly, to je powerlifting. Při něm se sportovci specializují jenom na dřep, mrtvý tah, na bench. Všechny tyto tři disciplíny dohromady se označují jako silový trojboj. Pak jsou klasičtí kultíci, kteří taky zvedají slušné váhy, ale nejsou to ty maximální. Na růst objemu svalů nejsou zapotřebí ty největší váhy. Jde spíš o určitý počet opakování s určitým procentem maximální váhy. Závodní kulturistika a powerlifting rozhodně nejsou jediné důvody, proč se chodí do komerční tělocvičny. Naopak, lidi se závodními ambicemi by se u nás dali spočítat na prstech jedné ruky. K nám spíše klienti chodí trénovat z důvodu přípravy na svoje hlavní sportovní zaměření. Typicky u nás trénují lyžaři. No a pak je tu velká skupina, která prostě potřebuje trochu zlepšit míry a chtějí být vitálnější.

Existuje názor, že klasické cviky jako mrtvý tah nejsou zdravé. Co si o tom myslíš?
Jako u všeho platí, že když se něco dělá, musí se to umět. Mrtvý tah, to je zrovna cvik, o kterém se mluví asi nejvíc a může být potencionálně nebezpečnej. Jde o zvednutí břemene ze země neboli pozved. To je pro člověka velice běžná a úplně základní věc. Pokud umíme správně mrtvý tah, umíme i správně zvedat a přemisťovat věci. Tady vidíme přenositelnost takového cviku do reálného života. A to je také můj cíl, který jsme již trochu nakousli, se kterým se ztotožňuji nejvíc. Nejenom že trénuji, abych posílil a zvětšil svoji muskulaturu, ale mám rád cviky, které jsou přenositelné do praktického života. Nejčastěji se tomu říká funkční trénink. Vždy je nějaká základní silová část, ale pak následují specializace. Někdo se specializuje na svůj sport, kterému se věnuje, někdo jako já se specializuje na běžný život, který sem tam vyžaduje udělat nějakou fyzickou práci nebo srandu s dětmi. A největší sranda je, když létají 2 metry vysoko. Něco jiného jsou klasičtí kulturisté, kteří jdou opravdu přímo za tou muskulaturou. Ve finále se přes ty velké svaly nejsou schopni ani podrbat na zádech a všeobecně se z pohybu vytrácí lehkost a funkčnost. Pojďme si ale říct, že to samé platí i u lidí s nadváhou či obezitou. Na funkční trénink je naše fitko také stavěné, hodně prostoru pro všemožný volný pohyb, takže jaký si to uděláš, takový to tady máš. Máme i vysoko do stropu, čímž naše tělocvična působí vzdušně, a tak se ti u nás hýbat prostě chce.

Jak může taková přenositelnost do reálného života vypadat?
Přenositelnost do reálného života znamená, že cvičení vypadá a napodobuje fyzické aktivity, které provádíme nebo bychom mohli díky tomu provádět v běžném životě nebo sportu. Když už jsem mluvil o házení s dětmi do výšky, u nás podobně házíme s wallbally. Seká-li někdo občas dřevo či je-li jeho sportem hokej, máme RIP trainer, který připraví, udržuje nebo zlepšuje v této činnosti. Lidi každou chvíli něco zvedají a stěhují. Ať už to je nová lednice do druhého patra, nebo strkání příručního zavazadla do prostoru nad hlavou, vždy se najde něco, co vyžaduje značnou sílu a dovednost provést správně pohyb. Dále mě napadá lano na šplhání, které též máme. To je velmi komplexně rozvíjející cvik a nikdy nevíš, kdy se ti kde bude hodit si šplhnout. Pohyb je, a měl by být, hodně komplexní záležitost. Opakem jsou izolované cviky. Jeden takový typický je předkopávání na přesně k tomu určenému stroji. Zde se ohýbá noha pouze v koleni. Tento pohyb nikde jinde prakticky nepoužiješ, ale pokud chceš cíleně rozvíjet stehna nebo provádět nějakou rekonvalescenci, má to smysl.

Jsou tedy obecně lepší cviky posilující více svalových partií?
Jasně. Těm se říká komplexní, vícekloubové cviky. Oproti těm izolovaným zapojující hned několik kloubů najednou a s tím samozřejmě i související svalový aparát. Jsou to typicky mrtvý tah, dřep, klik, shyb a všechny jejich možné varianty a deriváty. Tyto cviky mají navíc větší hormonální odezvu a to bychom si měli přát. Samotné cvičení bicepsu patří naproti tomu mezi cviky nekomplexní, ale já proti tomuto zrovna nic nemám a taky ho cvičím i takto separovaně. A když se cvičí ve stoje, je třeba stability v celém těle a člověk je nucen vyvinout značné úsilí. Většina lidí chce shazovat tuk. Přijdou a chtějí ten nejlepší cvik na břicho. Ukážou na ten mazanec, zaklepou s ním a řeknou, že ho potřebujou zmenšit. Já jim říkám, že to takhle nefunguje, neexistuje jeden cvik, který by stačilo cvičit, aby tuková peřina mizela nad tím svalem, který se zrovna procvičuje. Svaly nepapají tuk, který je nejblíže u nich. Musí to proběhnout celým metabolickým procesem. Vícekloubové cviky mají prostě vyšší hormonální odezvu a hormony jsou tím, co reguluje vše v těle včetně podkožního tuku.

Co všechno Spektrum návštěvníkům nabízí?
Proto se jmenujeme Fitness Spektrum, nabízíme totiž široké spektrum možností. Máme tu hromadu cvičebních pomůcek, se kterýma můžeme cvičit mnoho různých cviků. Mohou jít v řadě nebo kruhu všemožně za sebou podle toho, jak kdo zrovna chce nebo potřebuje. Nabízíme skupinová cvičení, probíhající s instruktory, kteří vše připravují a nad cvičením dohlíží. Mnoho lidí cvičí pro odreagování a cvičí se jim ve skupině nejlépe. Z aktuálně nabízených skupinovek můžeme zmínit právě kruhový trénink neboli „kruháč“, bosu, TRX, Tae Bo, CrossFit, bodyforming. Připravujeme vysokointenzivní cvičení H.I.I.T, Primal move a poohlížíme se po dalších. Mnoho našich klientů u nás trénuje různá bojová umění, a tak využívají boxovací pytle, pro které máme pěkné nové zázemí. Nedílnou součástí nabídky je cvičení s osobním trenérem nebo trenérkou. Lidé se rozhodují, jakým způsobem začít cvičit. Ne každý to umí. Někdo přijde do fitka a prostě to nějak zkusí, jiní si hledají inspiraci na internetu. To ale vyžaduje dost času na přípravu a stejně to nikdy nebude ideální. Je tu tedy i cesta, kdy si klienti mohou najmout osobního trenéra. Jde o cestu ideální a vyplatí se do ní investovat. Většinou to funguje tak, že nám klient zavolá nebo napíše, my se tady poptáme trenérů, kteří s námi spolupracují, a podle toho, jak kdo má čas, je mezi sebou spojíme. Takové cvičení má asi největší přínos, lidé neztrácejí čas a jdou přímější cestou.

Jsi schopen poskytnout i výživové stravovací poradenství?
Máme to v nabídce a starají se o to naši výživoví poradci. Já už to ale moc nedělám. Je to docela pracná věc a já mám dost práce s vedením fitka. Výživové plány dělám tak maximálně pro sebe, ale mám to spíš v hlavě, než abych si počítal nějaké kalorie nebo si dělal tabulky. To už je dávno za mnou.

Jak jsou na tom lidé a pohyb? Hýbeme se dostatečně?
Je všeobecně známo, že v pohybu zahálíme a nemá to úplně zlepšující se tendenci. V současné situaci by osvěta od naší vlády měla být namířena přesně tímto směrem. Je potřeba si vážit zdraví a pohybu a všelijak ho podporovat. Zdravější populace by méně zatěžovala zdravotnictví. Kdyby tak byl každý expert na pohyb a životosprávu, podobně jako je teď na covid. Celkem 66 procent lidí v ČR trpí obezitou nebo nadváhou. Pravidelně se hýbe jen 7 procent Čechů a 46 procent se nevěnuje žádné fyzické aktivitě. Nejlepší je se sportem začít už v dětství a vytvořit si k tomu citový vztah. Když se začne už v dětství, cvičí se stabilněji, nemusíme se do toho tolik nutit. Já jsem začal až na střední, do té doby jsem ke sportu vlastně ani netíhnul. Měl jsem jiné zájmy. To byla chyba. Je důležité cvičit a hýbat se na denní bázi. Každý si to může namíchat podle svého, pro mě je ideální kombinace posilovny a aktivit na čerstvém vzduchu. Mimochodem, když je dobré počasí, chodíme cvičit skupinově i ven. Silové cvičení může dvakrát třikrát týdně stačit, pokud člověk nemá velké ambice. Vždycky je lepší cvičit dlouho a být zdravej než krátce a mít co nejrychlejší výsledky za cenu úrazu nebo zklamání. Spoustu lidí začíná cvičit, aby shodili do plavek, blíží se léto a lidé začínají chodit do fitka. Často lidi cvičí, protože mají za tři měsíce svatbu, tak hubnou do šatů. A pak zase nic.

Je tu nový rok. Je u vás ve fitku poznat, že je po Vánocích a Silvestru?
Každý si představuje, že fitka v lednu praskají ve švech. Možná to tak někde bývá, my to máme vysledované jinak. Vždycky lidem říkám, jestli mají nějaké novoroční předsevzetí, ať klidně hned od prvního chodí. Ale u nás pak ve finále není nikdo a větší příliv lidí začíná spíš v únoru. Myslím si, že je to tím, že se oklepávají z Vánoc, musí znovu do školy a do práce, je toho na ně moc.

A jak dlouho lidem jejich novoroční předsevzetí obvykle vydrží?
Dneska už je moderní si na novoroční předsevzetí v souvislosti s fitkem moc nehrát. Je to profláklý, že se to nedodržuje, a je to spíš ostuda. Záleží na typu člověka. Zajímavý je, že za těch x let jsem to na lidech schopnej poznat. U některých lidí vím, že už příště nepřijdou (smích). Pak jsou typy lidí, u kterých po pár slovech skutečně vidím, že to mají v hlavě srovnaný, že vědí, co chtějí. Je docela poznat, že vydrží. S novoročním předsevzetím to nemá smysl spojovat, všechno začíná v mysli každého z nás a to lze naštěstí přenastavit každý den. Schválně ale můžeme zkusit vypustit na instagramu nějakou anketu s dotazem, jestli se to někomu díky novoročnímu předsevzetí opravdu povedlo.

Co bys poradil lidem, aby je novoroční předsevzetí nebo cvičení z jiného důvodu rychle neopustilo?
Je dobré, aby si toho na začátek nenakládali moc. Je potřeba se s tím sžít, udělat si z toho návyk a uvědomit si, že je to běh na dlouhou trať. U cvičení je cesta cíl. Je důležité si tu cestu nekonečně užívat. Měli bychom cílit na to, abychom se hýbali celý život. Na začátek stačí začít zařazením cvičení do denního plánu, mít vždy připravenou tašku s věcmi a dojít do té tělocvičny. Fakt. Tam to nepřehánět, pohodově bude stačit i deset minut. A příště si dát deset a půl minuty. Když tohle dáš dvakrát, třikrát týdně, kde se budeš s takovou nacházet za padesát týdnů? Brzy seš tak na hodině a půl. Na začátek stačí málo, ale základ je udělat si z toho rutinu. To je to nejdůležitější. Typickej příklad špatnýho přístupu, což má za následek, že to lidi odradí, je, že sem přijdou, zaplatí si vstupné, řeknou si, že když už jsem si to teda zaplatil a není to tady časově omezený, no tak tady budu hodinu, dvě, někdo tady vydrží dvě a půl hodiny. Podruhé se už pak nechce, protože si budou mylně namlouvat, že tam budou muset strávit stejně nesmyslně dlouhý čas. Kdyby přišli na jedenáct, za týden na dvanáct minut, sto padesátkrát za sebou byť s nějakými výkyvy, tak mají mnohem větší šanci se udržet. Nenakládat si toho na začátek příliš, cílit na konzistenci a hlavně nečekat na Nový rok, to je má rada.

Bio box
Karel Grosmann (40)
Je osobní trenér a fitness instruktor, výživový poradce a majitel Fitness Spektra ve Vrchlabí. Vystudoval střední školu se zaměřením na elektrotechniku a počítače v Nové Pace. Z koníčku a vášně pro fitness postupně vytvořil rodinný podnik, ve kterém působí i jeho žena Gábina. Narodil se a vyrůstal v Horní Branné. Mimo fitness rád rybaří, lyžuje, sleduje filmy, tráví čas s rodinou či opečovává zahrádku s chatičkou.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Marcel Schön