Farář Michael Pfann: Lidem v nouzi je potřeba pomoci. Nezáleží odkud jsou

Potkáváme se jen čtrnáct dní po začátku války na Ukrajině. Jak se lidé z Vrchlabí a Češi podle tebe postavili k uprchlíkům, kteří sem z Ukrajiny přišli?
Ta situace se hrozně rychle vyvíjí, ale v první fázi, ve které ještě pořád jsme, se projevuje opravdu velká solidarita. První dny lidé hned chtěli jezdit na hranice, pořádat sbírky a podobně. To je podle mě výborná zpráva. A zároveň musím říct, že mám dost velký strach, jak dlouho ta solidarita vydrží a kdy se převrátí nejdřív do strachu a potom do odporu vůči uprchlíkům, což známe z uprchlické krize během syrské války, která mimochodem pořád trvá.

Čím je způsobený ten citelný rozdíl mezi vnímáním uprchlíků z Ukrajiny a ze Sýrie?
Uprchlíci ze Sýrie jsou aspoň v představách lidí většinou muslimové. Taky vypadají jinak než my a obojí lidem nahání strach. Ukrajinci jsou nám podobní. Mají podobný jazyk a jsou nám blízko. Známe je alespoň trochu jako lidi, kteří přijeli do Česka pracovat. Zároveň teď taky cítíme strach sami o sebe, protože ukrajinská válka je blízko. To je veliký rozdíl.

Sám ses do pomoci lidem z Ukrajiny zapojil. Jak taková pomoc ve Vrchlabí vypadá?
To je taky věc, která se hrozně rychle mění podle vývoje situace. Snažíme se tu být a dělat, co je potřeba. V prvních dnech všichni chtěli jezdit na hranice, které se poměrně rychle naplnily. Začínaly se objevovat prosby, ať tam lidé nejezdí. V jednu chvíli nám s několika lidmi okolo přišlo, že je důležité dát tomu nějaký směr, nějak to začít koordinovat. Válka vypukla ve čtvrtek a my jsme se hned v pondělí sešli tady u nás na faře s docela velkou skupinou lidí připravených pomáhat. Byli to lidé z různých neziskovek a dalších organizací, z obou středisek Skauta, Diakonie, hasiči, lidi z MASky a ze Sokola a spolu jsme se začali připravovat. Byli tam i lidé z bývalého Milionu chvilek pro demokracii, dále Lukáš Teplý jako zastupitel za město. Máme dojem, že ubytování uprchlíků by měl řešit hlavně stát a město. Je to ale tak obrovský nápor a přichází tak hrozně moc lidí, že to systém nebude zvládat sám a potřebuje nějakou podporu. My hledáme cesty, jak být připravení tu podporu dávat. Rozdělili jsme si úkoly a snažíme se připravovat. Ale fakt se to vyvíjí každým dnem.

Objevují se otázky typu proč uprchlíkům pomáháme? Nemáme v Česku vlastních problému dost? Jak bys na to odpověděl?
Pro mě je odpověď na tu otázku úplně jednoduchá. Uprchlíci jsou prostě lidi stejně jako my. Mě vůbec nezajímá, jak jsou barevný, jakým jazykem mluví nebo jaké mají náboženství. Jsou to lidi. A když jsou lidi v nouzi, tak je jim potřeba pomoct. Ale vím, že mnoha lidem tahle odpověď nestačí, a proto je důležité taky chápat, proč jim nestačí. Proč někteří Češi třeba cítí odpor k lidem, kteří přicházejí? I to musíme vnímat. Jaké jsou ty dlouhodobé problémy, které se pak projeví ve strachu? Musíme vždycky myslet na obě strany nebo na všechny strany, které jsou v problému namočené. Když začneme upřednostňovat jednu, tak se ta druhá naštve. A úplně logicky, protože má strach nebo se cítí ohrožena. Je to těžký. Ale vždycky je třeba být připraven pomoci lidem, kteří jsou v nouzi – ať už je jakákoli.

Jak každý z nás může lidem prchajícím před válkou na Ukrajině pomoct?
To hodně záleží na tom, jaké má kdo kapacity a možnosti. Je potřeba je dobře odhadnout, protože to, co přichází, bude trvat dlouho. Lidi z Ukrajiny tady budou dlouho a my s nimi budeme muset pracovat. Proto je potřeba se na to přichystat. Každý může pomoct jiným způsobem, protože jsme všichni jinak obdarovaní a máme jiné možnosti. Platí, že v podobné humanitární katastrofě, ať je to cokoliv, je úplně v pořádku a moc dobře posílat peníze, protože peníze jsou vždycky potřeba. Když to pošlete důvěryhodné neziskovce, organizaci nebo církvi, tak se dostanou na to místo, kam se dostat mají, a tím správným způsobem. Pak může člověk přinést oblečení nebo ho nakoupit. Na sběrné místo může člověk donést trvanlivé jídlo nebo hygienické potřeby a paleta věcí se potom odvíjí podle toho, co člověk umí. Může pomáhat doučováním dětí, které budou přicházet, může pomáhat tlumočit nebo pomáhat obíhat úřady, protože s příchodem do nové země je spojeno spoustu administrativy a spoustu právních záležitostí. Vozit lidi je taky potřeba. A ubytování samozřejmě.

Už jsi o tom částečně mluvil, je velice pravděpodobné, že ta ochota pomáhat a solidarita časem opadne. Co si myslíš, že bude do budoucna důležité?
Samozřejmě je to výuka, školství a práce s dětmi. Budeme muset taky vyvinout úplně nový způsob a nové služby integrace cizinců, aby se stali součástí naší společnosti a neskončili jako skupina, která žije někde v ghettu na okraji, což je prostě to nejnebezpečnější pro všechny zúčastněné. Takže musíme pracovat na tom, jak se stát spoluobčany a sousedy, kteří se dokáží respektovat, setkávat a úplně ideálně mít se rádi.

Jsi evangelický farář. Máme tu postní období a budou svátky velikonoční. Každý si většinou představí pomlázku, kraslice a barevná vajíčka. Jaká je ale ta původní podstata Velikonoc?
Velikonoce jsou svátky starší než křesťanství. Vznikly v různých regionech a byly spojené se zrozením, začátkem jara a koncem zimy. Když přišlo křesťanství, vzalo ty staré svátky a dalo jim nějaký nový obsah. Rituály jako barvení vajíček tady byly dříve než křesťanství, jenom se tomu dal nový význam. Pro mě je důležité, aby tu zůstal křesťanský i „nekřesťanský“ význam. My klidně můžeme slavit příchod jara, to je správné, i s rituály, které máme ve společnosti, a zároveň dávat důraz i na křesťanský přesah. Jsou to dvě základní události, které se staly o Velikonocích. Na Velký pátek si připomínáme to, že zemřel Ježíš Kristus. V tom se skrývá podstata Velikonoc z hlediska křesťanství. Vysvětlit, proč se to stalo, je hodně složité i pro mě a snažím se to i sám každé Velikonoce pochopit znovu. Křesťanství a vůbec náboženství pracují s tajemstvím. Lidé pak na ně celý život hledají odpovědi. Když to zkusím říct co nejjednoduššími slovy, v co já věřím, je, že Bůh přišel na zem jako člověk. To znamená, že se nechtěl stranit lidí, nechtěl zůstat někde na obláčku, ale prostě chtěl poznat, co to je být člověkem. Poznal to do extrému a se vším všudy, s bolestí a se strachem. A pro mě je takový Bůh, který má tuhle zkušenost největšího lidského trápení, je pro mě důležitý, protože je to Bůh, který dokáže člověka pochopit a dokáže s ním solidarizovat i v těch nejhorších chvílích. To je ten Bůh, který umírá na kříži v podobě Ježíše Krista. Ten druhý krok, který je ještě těžší vysvětlit, je, že na tom kříži dochází k odpuštění lidem. Bůh, který poznal člověka a pochopil ho, a to v tom bahně, ve kterým člověk žije, dokáže člověku odpustit a přijmout ho. A to je důležitý východisko pro život člověka, že i když selháváme my, tak nám někdo odpouští a přijímá nás. Můžeme začínat od znova a to je druhé poselství Velikonoc, ten druhý krok, neděle vzkříšení. Máme naději. Naději, že Bůh nás má rád, a my díky tomu můžeme mít rádi ostatní lidi i sami sebe.

Vnímají Velikonoce všichni křesťané stejně? Liší se to v jednotlivých církvích?
Samozřejmě. A i kdyby vedle mě seděl nějaký jiný evangelický farář, tak by to zase povídal jinak, a je to v pořádku. Ale základní body Velikonoc, to znamená ta smrt a vzkříšení Ježíše Krista, mají všichni křesťané stejné. Každý tomu rozumí jinak, akcentuje jiné věci a každý Velikonoce slaví trošku jiným způsobem. Katolíci je slaví trošku jinak než my evangelíci a pravoslavní úplně jinak a jindy.

Velikonoční zvyky se nějakým způsobem odkazují k Bibli. Můžeš to přiblížit?
Křesťanské zvyky a celkově Velikonoce vycházejí z Bible. Velikonoce začínají už s Izraelci, kteří jsou v zajetí v Egyptě a připravují se na útěk. Poslední večer pomažou futra dveří krví beránka, aby se poznalo, kde žijí Židé. Tady začíná tradice velikonočního beránka (propojená s Kristem jako beránkem). Potom se Žide dávají na útěk a procházejí Rudým mořem, které se rozestoupí. Židé projdou suchou nohou a před jejich pronásledovateli se opět moře zavře. To je ten příběh vysvobození. Děje se něco hrozně špatného, člověk je v ohrožení smrti a pak přichází osvobození. To jsou symboly, které se potom přetavily v to, jak slavíme Velikonoce.

Věříš, že má šanci nad Velikonocemi, jak je slavíme dneska, znovu zvítězit ten křesťanský rozměr?
Myslím, že to není potřeba. Nemyslím, že potřebujeme, aby jedni vítězili nad druhými. Já myslím, že ty zvyky, kterým někdo říká pohanské, což mi přijde trošku posměšné, jsou úplně v pořádku. Spolu s křesťanským podáním Velikonoc si můžeme užít i Velikonoce, jak je slaví většinová společnost. To vzkříšení po zimě a vzkříšení po smrti, to je stále tentýž motiv.

Každý si představí velikonočního beránka nebo Krista visícího na kříži. Co jsou to ale velikonoční vigílie?
Vigílie, to jsou vlastně speciální bohoslužby. Já si myslím, že mají původ v katolické tradici, ale my jsme si je v našem sboru taky osvojili. Jsou to večerní bohoslužby, které začínají na velikonoční sobotu. A hodně se u nich pracuje se světlem. Postupně se kostel rozsvěcí, přichází světlo do života a do tmy. Světlo života do tmy smrti.

Když se vrátím ještě před Velikonoce, jaký je křesťanský význam postního období?
To se taky hodně liší křesťan od křesťana a církev od církve. Půst funguje jako takový úklid. My si něco odepřeme, odstrčíme to ze zorného pole, a tím si uděláme prostor vidět něco jiného. Někdo během půstu nejí maso, aby objevil něco jiného. Já se letos snažím během půstu každý den nachodit deset tisíc kroků a alespoň 20 minut meditovat nebo se modlit. A je to můj způsob, jak si otevírám perspektivu pro něco, co normálně v běhu dne nevidím. Je to nějaká příprava na Velikonoce, snaha pochopit, co se vlastně o těch Velikonocích děje, ale taky co se děje v životě. Jak to všechno společně souvisí a tím, že si něco odsunu ze zorného pole, tak si udělám prostor pro něco nového nebo na něco, na co jsem zapomínal. To je pro mě půst.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz