Etnografka Lenka Šplíchalová: Zájem o staré zvyky se pomalu vrací

Pomalu se blíží čas masopustu. Jak a kdy vlastně tento svátek vznikl? Proč se slaví právě v půlce zimy?
Tento lidový svátek má velice dlouhou tradici. První zprávy o něm máme již ze středověku, ale tradice je pravděpodobně mnohem delší. Sahá až do starověkého Říma, kde se tou dobou konaly slavnosti a odsud se velmi pravděpodobně rozšířily i do naší oblasti. Ve starém Římě byla příroda trochu napřed, takže tyto slavnosti souvisely i s příchodem jara a s vítáním nového vegetačního cyklu. U nás je v době masopustu ještě zima, ale přesto se v jeho zvycích také objevují prvky vítání jara. Masopust je obdobím mezi dvěma posty, mezi obdobím Vánoc a Velikonoc. V období masopustu je dovoleno jíst, radovat se, veselit se, takže i proto je ten svátek tak oblíbený a udržel se až dodnes.

Pokud jsem to pochopil správně, nejde jen o svátek český.
Určitě ne, masopust se slaví v celé Evropě, respektive v celém křesťanském světě, ačkoliv to není vyloženě svátek křesťanský. Později se společně s kolonizací rozšířil i do Ameriky, kde se slaví pod názvem karneval.

Na masopustní úterý se konaly a už zase konají masopustní průvody masek. Jaký má tento obyčej význam? A jaké postavy se v něm tradičně objevovaly a co symbolizovaly?
Dnes jsou to průvody, ale dříve se spíše jednalo o obchůzky. Dnes už se s tím moc nesetkáme, ale dříve masky chodily od domu k domu, v každém domě dostaly něco k jídlu a k pití a s obyvateli domu si zatančily. Dnes už se to omezilo jen na průvod obcí, už to není taková ta tradiční obchůzka. Obchůzky měly samozřejmě svůj hlubší význam a jejich cílem bylo přinést prosperitu navštívené domácnosti. Jednou z nejstarších masek byla maska medvěda, která se vyskytuje i v dnešní době. Maska medvěda byla původně ze slámy a postupně dostávala stále více lidskou podobu. Kromě medvěda jde i o jiná zvířata, třeba kozla. Typická byla také maska Žida nebo Turka. Je třeba zmínit, že masky se pořád vyvíjejí, kromě těch tradičních se přidávají další. Často se v nich odráží i současná politická situace.

Proč byla tradice masopustu přerušena?
Tady na Vrchlabsku byl masopust hodně spojen s původním německým obyvatelstvem, takže zanikl s rokem 1945, ale předtím se tu obchůzky konaly. Nazývaly se „Běh bláznů“, to je takové specifikum pro Krkonoše. Ve Vrchlabí tuto obchůzku tvořilo šest postav, byl to šašek, německy Wursthans, který obchůzku vedl. Pak tam byli dva slamění, tato maska vychází z masky medvěda, ale už se více podobá člověku. Dále tam byli dva Bändermänner, pro ně nemáme český ekvivalent, kteří byli bíle oblečení a obvázaní různými pentlemi a na hlavách měli klobouky s mašlemi. Tuto skupinku pěti masek doprovázel ještě hudebník, harmonikář, který jim k tomu hrál. Nám se dochovaly i fotografie, hlavně z Hořejšího Vrchlabí. Díky tomu jsme mohli udělat rekonstrukci masek a Běhu bláznů v rámci muzejního masopustu.

Už jsme si povídali o Běhu bláznů, ale měl masopust v Krkonoších nějaká další specifika? Jak se to lišilo od zbytku českých zemí?
Lišilo se to hlavně těmi maskami, každý kraj má své masky trochu odlišné, a to je právě specifické. Jinak bych řekla, že v ostatních ohledech se to od jiných regionů moc nelišilo. Masopust byl i u nás spojen s různými tancovačkami a zabijačkami.

Už jsme se bavili o speciálních krkonošských zvycích. Má i Vrchlabí nějaké své speciální masopustní zvyky, písně či obyčeje? Na základě čeho vznikaly?
Jistě, vracím se zase k Běhu bláznů, protože to je to největší specifikum. Zpívaly se při něm různé písně a nám se dochovala jedna v německém krkonošském nářečí. Tuto píseň jsme využili pro naši rekonstrukci vrchlabského masopustu, Hana Jüptnerová ji přeložila do češtiny a můj předchůdce Libor Dušek ji potom přebásnil. Její obsah reflektuje průběh obchůzky těch takzvaných bláznů, kteří chodili dům od domu, tančili s obyvateli a dostávali za to sladkou či tekutou odměnu.

Masopust je svátkem jídla a hostin. Co se tradičně v Krkonoších v tuto dobu vařilo?
Pekly se koblihy, a to se udrželo až dodnes. Jinak se jedly právě zabijačkové pochoutky jako třeba jitrnice, klobásy a další masité pokrmy.

Po masopustu přichází doba půstu, o kterém se říká, že je čtyřicetidenní. Ve skutečnosti má však toto období 46 dnů. Má to nějaký důvod?
Těch čtyřicet dní souvisí s životem Ježíše Krista. Před jeho slavným příjezdem do Jeruzaléma rozjímal 40 dní v poušti, kde se připravoval na svůj následující osud. Proto i postní období trvá čtyřicet dní. Kalendářně je to skutečně o pár dní více, to je proto, že do postní doby se tradičně nezahrnují neděle. Když je odečteme, tak to pak vychází na 40 dnů půstu.

Bavili jsme se již o tom, co si lidé vařili na masopustní úterý. Co však byla jídla postní? A jak to bylo v Krkonoších?
Výběr jídel byl v postním období hodně omezený, jedly se luštěniny, obilné kaše, chléb a hodně byl používán med. Podle specifických pokrmů máme pojmenovány i postní neděle. Každá z nedělí má svůj latinský i lidový název. Například první se lidově nazývá Pučálka, to je podle naklíčeného, napučeného hrachu, který je taky postním pokrmem. Druhá neděle se nazývá Pražná, podle pražma, což je pokrm z nezralých obilných klasů. Klasy se opražily a udělala se z nich kaše, která se jedla třeba s medem a sušeným ovocem.

Dnes si většina lidí s Velikonocemi spojuje pomlázku a koledu. Původní podstata Velikonoc však byla jiná…
Samozřejmě, my si v dnešní době vztahujeme Velikonoce hlavně na Velikonoční pondělí, ale pro naše předky byly důležitější dny, které předcházely. Velikonoce jsou nejvýznamnější křesťanské svátky roku. My už to dnes tak nevnímáme, protože význam Velikonoc přebily Vánoce, které jsou nám bližší, ale dříve byly Velikonoce i pro lidové vrstvy vrcholem celého roku. Důležitý byl především Velký pátek, připomínající ukřižování Ježíše Krista, Bílá sobota, jako předzvěst Kristova vzkříšení, a poté Boží hod velikonoční, nejvýznamnější den Velikonoc, při němž se slaví Kristovo zmrtvýchvstání. To byly tři nejdůležitější dny, se kterými se pojila řada zvyků, a pondělní pomlázka byla už jen určitým uvolněním, dnem, který měl méně sváteční ráz, to byly tři nejdůležitější dny.

Mluvila jste o velikonočních zvycích. O jaké přesně šlo, ve které dny se vykonávaly?
To je právě zajímavé na Velikonocích. Církevní liturgií je stanoveno, jak by se měly připomínat, ale je tu i spousta lidových zvyků, takže je to taková směsice obojího. Typické pro Zelený čtvrtek bylo jíst zelené pokrmy. Hodně zvyků bylo také spojeno s vodou, a právě na Zelený čtvrtek se lidé omývali studenou vodou, protože věřili, že jim to zajistí zdraví. Zelený čtvrtek byl také spojený s medem, lidé si jím třeba potírali obličej, aby zůstali krásní, a dívky tady v Krkonoších chodily na koledu, což už se dnes nedodržuje. Na Zelený čtvrtek se odmlčí zvony, ty takzvaně odletí do Říma, jejich zvuk nahrazovali chlapci s řehtačkami. Zvony mlčí až do sobotního večera, slavnosti vzkříšení. Velký pátek měl zase trochu jiný ráz, byl to den ukřižování Ježíše Krista, den smutku. Byl to tichý den, lidé neměli dělat žádný hluk a držet přísný půst. Na Bílou sobotu se světila voda a pálily se ohně, ze kterých si lidé brali oharky, ty pak sloužily k výrobě křížků. Křížky lidé strkali třeba do polí, aby je ochránili před krupobitím. Na Boží hod velikonoční se lidé znovu vydávali do kostela, kde si nechali požehnat pokrmy, nesli tam třeba mazanec nebo vajíčka, které si pak přinesli domů a snědli je. Potom mohli zasednout k slavnostnímu obědu, který už byl masitý, protože skončil půst. Děvčata se připravovala na pondělí, malovala vajíčka, tak jako dnes. V Krkonoších se ctil také takový zajímavý zvyk, velikonoční jízdy, které se do dnešní doby neudržely, ale pořád je praktikují třeba Lužičtí Srbové. Velikonoční jízdy spočívaly v tom, že muži na koních s prapory objížděli pole a žehnali jim, aby tak zajistili dostatek úrody. V Lánově tento zvyk dodržovali až do třicátých let dvacátého století, dochovaly se i fotografie. Ohledně pondělka vzpomínají pamětníci třeba na to, že bylo otázkou prestiže, když chlapec ráno zastihl dívku ještě v posteli. Od dívek pak dostali kraslici nebo i alkohol.

Teď jsme se bavili o všemožných velikonočních zvycích, jak se jejich slavení v průběhu času měnilo?
Spousta velikonočních zvyků pochází ještě z předkřesťanských dob, církev se proti těmto zvykům snažila bojovat, ale lidé si to prostě udrželi. Je to celkem konstantní, takže to mi na tom přijde zajímavé. Hodně se to změnilo v tom, že dny předcházející pondělku nevnímáme tak slavnostně, dnes je to už více všední, to je asi největší změna. A samozřejmě hodně lidových zvyků, o kterých jsme mluvili, zaniklo, pomlázka se ale udržela a doufejme, že ani kvůli koronaviru, který ji přerušil, nevymizí.

Slavili horalé v Krkonoších kromě masopustu, Velikonoc a Vánoc další tradiční svátky? Které to byly?
Určitě, napadá mě třeba Svatý Jan, kterého v muzeu taky připomínáme, dále to byly svátky vázané na křesťanský rok, třeba Letnice, Boží tělo a další.

Každý region má svoje zvyky a lidové slavnosti. Jak si stojí za svými zvyky Krkonoše a Podkrkonoší v porovnání s ostatními podobnými regiony v Česku (například Šumava, Jizerské hory, Krušné hory, Beskydy…)? Je zdejší lidová kultura bohatší, či nikoliv?
No nevím, jestli bohatší. Když to člověk zkoumá, zjistí, že v mnohém je to podobné. Na Vrchlabsku dříve převažovalo německé obyvatelstvo, a tak je to tady specifické tím, že některé zvyky s odchodem německého obyvatelstva v roce 1945 zanikly. V české části Krkonoš kontinuita zvyků přetrvala, i když jich je mnohem méně než dříve. Masopustní průvod ale dodnes prochází například Valteřicemi.

Jak hodnotíte vztah současných generací a moderní doby k odkazům předků a tradicím, které se po staletí dodržovaly?
Myslím, že se zájem o staré svátky pomalu vrací, lidé hledají jejich kořeny a občas se objeví snaha některé svátky obnovit. Dnes se hodně řeší tradiční regionální pokrmy a myslím, že spousta lidí si ke svátkům najde cestu právě přes jídlo, což je určitě taky pozitivní.

Bio
Lenka Šplíchalová (29)
Narodila se roku 1992 v Jilemnici. Žije ve Valteřicích. Vystudovala gymnázium v Jilemnici, poté obor historie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Mezi její záliby patří genealogie, cestování, běh na lyžích a vaření. V Krkonošském muzeu ve Vrchlabí pracuje od roku 2016. Začínala na pozici knihovnice, od roku 2019 pracuje jako etnografka a kurátorka národopisné sbírky.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek