Environmentální výchova na školách chybí, říká pedagog Dušan Vodnárek

Vy jste učitelem environmentální výchovy, o které se dnes budeme hlavně bavit, na základní škole. Jak dlouho už vlastně?
Dvacet čtyři let. Respektive po tuto dobu učím na Liščáku. První čtyři roky jsem se tak rozkoukával, takže environmentální výchově se věnuji naplno tak dvacet let.

Environmentální výchova ale není úplně běžný předmět na základních školách, nebo ano?
Není. A dokonce ani u nás to není jako předmět, i když na některých školách to mají vyloženě jako seminář nebo předmět. U nás ve škole to funguje jako průřezové téma napříč předměty. Spadá to hodně pod hodiny pracovních činností, a když na podzim nebo v zimě není příhodné počasí na práci na zahrádce, tak se věnujeme právě ekologii. Mimo pracovní činnosti probíhá environmentální výchova intenzivněji většinou v hodinách, které vedu, ale občas i v hodinách mých kolegů. Pak také realizuji ekologii v rámci projektů. Ve třídách, kde jsem třídní učitel, se párkrát do roka věnujeme několik dní určitě zaměřenému projektu.

Takže environmentální výchova u vás na škole je spíše náplň hodin nežli samostatný předmět?
No. U projektů je to tak, že máme nějaký cíl, jehož naplnění se věnujeme, a ostatní předměty jdou v tu chvíli trochu stranou, nebo v daných předmětech je obsah výuky přizpůsoben právě řešené problematice.

K tomu musí být dost nakloněno vedení školy. Řekl byste, že je v tom Liščák výjimkou?
Nevím, jestli je v tom výjimkou, ale vedení školy je tomu příznivě nakloněno, bez toho by to nešlo. Kolegové mi taky vycházejí vstříc v tom ohledu, že když s dětmi dělám nějaký projekt, tak nemohou učit vlastní předmět a pak to musí dohánět. To není určitě příjemné pro nikoho. Vstřícnost z jejich strany tam určitě je.

Dobře, ale je environmentální výchova na základních školách běžná, nebo spíše ojedinělá? Víte o někom, kdo se jí v Česku také věnuje?
Ojedinělé to není, ale úplně běžné taky ne. Zrovna ve Vrchlabí jsme škola, která se v tom trochu více profiluje než ty ostatní. Ale na druhou stranu zase nejsme ekoškola s certifikací, kterou celá řada škol má. Máme ale certifikovanou školní přírodní zahradu, jsme Rorýsí škola, Škola pro udržitelný rozvoj, získali jsme certifikát bronzové hodnoty – Skutečně zdravá škola, splňujeme kritéria Fairtrade školy, která jsme pomáhali definovat, běží u nás program DOFE – ceny vévody z Edinburghu, pracujeme v projektu Recyklohraní a podobně.

Jak třeba takový projekt vypadá?
Hodně záleží na tom, jestli na projektu pracujeme sami, jako škola, anebo jsme součástí týmu, který koordinuje nějaká organizace. Hodně spolupracujeme se střediskem SEVER. Jsme součástí programu Škola pro udržitelný život a v rámci jejich projektů pracujeme na nějakých cílech. No anebo je to tak, že si stanovíme projektový cíl sami, a to ideálně podpořený projektovým grantem, protože peníze jsou u tohohle alfa a omega. Když chce člověk něco realizovat, musí k tomu mít nějaké prostředky. Momentálně nám dopadl grant od Nadačního fondu Škoda Auto na 290 tisíc korun na projekt s cílem podpory biodiverzity.

Abych si to já nebo i čtenáři představili: Máte nějaký příklad? Co může být cílem projektu? Jak to vlastně celé probíhá?
Když to jsou projekty v rámci programu Škola pro udržitelný život, tak si žáci a učitel nejdříve musí stanovit nějaký cíl. Většinou je projekt zaměřený třeba na ochranu klimatu nebo na kulturní a přírodní dědictví a v rámci toho si stanovíme, čím bychom se chtěli zabývat. Poté musíme nastudovat problém, který budeme řešit. Do toho pak máme různé doprovodné akce. Například občas vyrážíme na několik dní do Maršova a tam se žáci vzdělávají v metodice, aby věděli, jak to vůbec uchopit. Aby to celé mělo nějaký začátek, průběh a finále, které většinou končí slavnostním představením projektu nebo otevřením toho, co jsme vytvořili.

Co byl třeba jeden z těch problémů nebo projektů, které jste řešili?
Řekl bych, že nejúspěšnějších několik projektů byly questy neboli hledačky, které jsme ve Vrchlabí vyrobili. Spočívá to v tom, že sestavujeme trasy, které by turisty nebo žáky prováděly po zajímavých místech ve Vrchlabí. Rýmovaným způsobem vedou hráče z jednoho místa do druhého a zadávají mu úkoly. Na konci je potom tajenka, která vám prozradí, kde je ukryt poklad. Po městě potom máme čtyři schránky, kde jsou razítka a pamětní bločky, kde se mohou účastníci zapsat. Takže děti musely zpracovat určitý region ve Vrchlabí, zjistit, co je tam zajímavého, a následně rýmovačkami vytyčit trasu.

No, vzhledem k tomu, že environmentální výchovu učíte již čtyřiadvacet let, což je dlouhá doba, změnilo se něco na způsobu, jak to vedete?
Řekl bych, že způsob se zas až tolik nezměnil. V mém případě se už spíše mění témata, na která se zaměřuji. Protože dříve se to týkalo jen problémů ekologie a ochrany přírody. Teď už existuje nová metodika (ekologickou výchovu vystřídala environmentální výchova), která je šířeji rozpracovaná i na jiná témata, jako třeba sociální nebo historické věci. Takže jsem v posledních letech poměrně hodně zpracovával projekty, jejichž předmětem byla historie, i když dějepisec nebo historik nejsem. Vytvořili jsme naučnou stezku „Valim na valy“ nebo jsme k ní dodělávali informační panel k historii hartecké hasičárny. Takže ne všechny projekty už teď směřují k ekologii.

Přišel jste s tím před více než dvaceti lety vy, že budete učit environmentální výchovu? Byla to vaše iniciativa?
Ono to celé asi začalo tím, že jsem v rámci výuky učitelů navštěvoval kurzy, které pořádalo středisko SEVER v Maršově. Tam jsem k tomu víceméně přičichl a pak jsem začal tvořit projekty buď ve spolupráci se SEVERem, nebo jsem si začal vymýšlet a realizovat vlastní.

Proč je tedy environmentální výchova na základních školách důležitá?
Protože životní prostředí je podle mě důležitá věc. Mnohem důležitější, než byla například před dvaceti, třiceti lety. Environmentální myšlení dává člověku širší rozhled a dokáže uvažovat ve větších souvislostech. Akce vyvolává reakci, a když si toto uvědomuji, tak jsem schopný pracovat a zapojovat se i v jiných oblastech života. Zadruhé řada environmentálních projektů je zaměřena komunitně nebo na spolupráci s veřejností. Není to tedy jen o tom, že si něco projektově upečeme uvnitř školy, ale snažíme se i o změnu veřejného prostoru. Myslím, že to v žácích tvoří zárodek toho, že pak někdy budou sociálně aktivní, přiloží ruku k dílu a budou se angažovat v dobrovolných spolcích nebo jen tak sami budou dbát o veřejný prostor, protože budou vědět, že je to dobré.

Jak vypadá člověk, který si na základní škole environmentální výchovou prošel a vzal si, co si vzít měl? Co by měl znát a umět?
To bych řekl, že jsou dvě různé věci, co by měl znát a umět a jak vypadá. Ve školství je trochu problém, že my u žáků často nevidíme přímo výsledky naší práce. Až potom se nám zpětně vrací informace, že se nějak profiluje a nějaký základ ve škole dostal. Je to pak dobré slyšet, že se věnuje veřejnému dění nebo ochraně přírody a tak dále.

Předával jste environmentální výchovu zatím jen dětem, nebo i dospělým?
Nejen dětem. Jsem lektorem právě ve spolupráci se střediskem ekologické výchovy, s čímž souvisí projekt Škola pro udržitelný život, a občas jsem pozvaný lektorovat na nějaké školy. Ale pracuji i s dospěláky, na podzim třeba povedu jednu z dílen KAPRADÍ – krajské konference o environmentální výchově v KRTKOVI.

A je rozdíl v tom, komu je to jednodušší vštípit? Jestli dětem, nebo dospělým?
S dospělákama je to jednodušší v tom smyslu, že na semináře, kde přednáším, jdou lidé, kteří o to mají zájem. Ve škole je samozřejmě část dětí, které to baví, pak jsou tam děti, které to prostě musí snést, protože je pro ně náročné, že třeba musí přemýšlet a musí vyvíjet nějakou aktivitu, na rozdíl od klasické hodiny, kde si to prostě odsedí.

Zdá se vám, že vám to funguje? Že od vás odchází ekologicky naladění žáci?
No to bych zase neřekl, že jsme škola, která produkuje ekology. Na druhém stupni žáci prochází pubertou, a tak ekologie nebo sociální dění ve městě většinou není u nich na prvním místě. Nevidíme sice nadšené ekology (až na výjimky, které nám dělají velkou radost), kteří odchází z naší školy, ale myslím, že něco tam zaseto je, a až trochu zestárnou a dospějí, tak si třeba vzpomenou, že něco podobného už zažívali, na něčem se podíleli. Navíc se můžou ohlédnout za spoustou projektů, které jsme ve Vrchlabí společně realizovali, a řeknou si: Když to šlo tehdy, když jsme byli děti, proč by to nešlo i teď? Myslím, že je to takový vklad do budoucna.

Jaká je zpětná vazba přímo v hodinách? Je to spíše nevděčný předmět?
Je to různé. Jsou žáci, které to baví, kteří vidí, že to není jako klasická hodina, a mohou tvořit a vnášet do projektu vlastní iniciativu. Někdy člověk zjistí, že žák, který je v normálních hodinách nevýrazný, dokáže přispět dobrou myšlenkou. Jiné to zase obtěžuje. Řekl bych, že třetina pracuje se zaujetím, druhé třetině je to celkem jedno a ta poslední část to má jako povinnou část školní výuky, tak co s tím nadělají?

Stalo se vám, že nějaký z žáků přišel s nápadem, na který byste sám nepřišel?
Takhle náhodně vznikl projekt Pozor mina!, kdy se nám nedařilo najít žádné nosné téma pro další projekt, až jeden žák říkal: „No tak jako, nic mě nenapadá, ale cestou do školy jsem šlápl do hovna… ale to asi není k tématu.“ To bylo v době, kdy ve Vrchlabí ještě nebyly koše na psí exkrementy. Řekl jsem mu, že to naopak není špatná myšlenka, tak jsme tu myšlenku rozvedli a odstartovali instalaci nových košů na Liščáku a potom se to rozšířilo i dále po městě. Oslovili jsme pejskaře, aby nám pomohli zmapovat trasy a vytyčit místa pro koše. Vzali jsme jejich trasy a tam, kde se střetávaly, jsme zařídili koše pro pejskaře. Propojili jsme to i besedou o psech pro první stupeň. Celý projekt byl také oceněn. Myslím, že jsme byli asi šestí v republice v rámci environmentálních projektů. To byl jeden z projektů, který měl netradiční začátek, trochu kontroverzní téma, ale nakonec slavil úspěch.

Říkal jste, že environmentální výchova v jistých ohledech vychovává budoucí společnost. Myslíte, že to na českých školách chybí?
Obecně bych řekl, že ano. Může se prolínat všemožnými předměty. V matematice můžeme počítat například objemy a množství odpadů, které skončí na skládkách. Může se sledovat řada, kolik jsme vyprodukovali odpadu před deseti lety a kolik teď. Myslím, že je tam velký potenciál, aby se environmentální výchova prolnula i do předmětů, které s ní přímo nesouvisí. Ale samozřejmě to záleží na jednotlivých učitelích, kteří tomu musí věnovat spoustu energie a musí se tomu věnovat. Na to nejsou žádné učebnice, ze kterých se dá číst, ale člověk si musí sehnat podklady a nastudovat si je, což není jednoduché. Věřím, že se má environmentální výchova kam posunout.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Antonín Kašpar, archiv Dušana Vodnárka