Dostat roli ve filmu je pro mne velký svátek, říká Eva Studénková

Jak dlouho jsi pryč z Vrchlabí?
Z Vrchlabí jsem odešla po maturitě v roce 1998. Nejprve jsem byla rok v Praze a potom šla do Brna, kde jsem začala studovat JAMU (Janáčkovu akademii múzických umění). Takže to letos už bude 23 let.

Co stálo za tvým přesunem z Prahy do Brna?
Stálo za tím to, že jsem po maturitě dělala přijímačky na muzikálový obor na JAMU do Brna, kam jsem se nedostala. Takže jsem nastoupila na soukromou hereckou školu v Praze v Michli, která byla tříletá. Tam jsme si moc hezky lidsky sedly s mojí ročníkovou vedoucí, herečkou Jitkou Smutnou, a ona mě na tajňačku připravila na přijímací zkoušky do Brna. Zkrátka u mě ta touha jít studovat muzikál byla větší než zůstat v Praze, i když Praha je větší a profesně tam jsou větší příležitosti. U zkoušek jsem uspěla a dostala se do ročníku k docentce Zdeně Herfortové.

Vlastně tedy lze říci, že se herečka Jitka Smutná připravila i o vlastní žačku.
Ano, přišla o vlastní žačku. Ale ona věděla, že to pro mě bude lepší. Měla jsem opravdu velké štěstí, že jsem se tam s ní potkala, protože viděla, že pro mě bude mít větší smysl jít do Brna na kvalitní fakultu. Kdyby to tehdy vedení školy v Praze vědělo, tak by ji asi nepochválilo. Tutlaly jsme si to mezi sebou, nikdo o tom nevěděl.

A ta pražská škola neměla s muzikálem nic společného?
Ne, to byl studijní obor herec-moderátor. Tu školu má například Aleš Cibulka, Tereza Kostková, Lukáš Hejlík nebo Miroslav Šimůnek, rodák tady vedle z Jilemnice. Vyrostly tam osobnosti, to je bez debat. Ale že jsem tady ve Vrchlabí vzešla z Oliveru, tak jsem zkrátka chtěla tančit, hýbat se a dělat muzikálový obor. A ten mi Praha tehdy nenabídla. Ani jsem nikdy nechtěla zkoušet DAMU, což je čistá činohra. Nicméně muzikálový obor je jeden v republice, berou tam ročně kolem deseti lidí, což byla výzva.

Z kolika?
Třeba ze tří set.

Jak vypadají takové přijímací zkoušky na JAMU?
Pošlou ti materiály na přípravu a noty, musíš tedy nastudovat nějakou povinnou píseň. K herecké části pak herecký text. Buď nějaký dialog, nebo monolog, který se naučíš a musíš ho zpracovat. Monolog do prvního kola, dialog do druhého kola, kde už vyfasuješ nějakého partnera. A pak si musíš připravit nějakou taneční etudu. Pohybová složka je potom taková, že na taneční sál nastoupí všichni uchazeči v těch legínách a teplákách a je tam lektor, který něco předtančí, a ty to po něm opakuješ. Komise už pak vidí, kdo umí. To se hned pozná. Je to tedy velké síto, protože pak do druhého kola jde třeba jen šedesát postupujících a z nich pak vyberou těch šťastných deset, kteří jdou do ročníku.

V Brně jsi tedy déle než dvacet let. Dalo by se to nazvat jako kulturní šok, když holka z Krkonoš začne žít na jižní Moravě?
Řekla bych, že Praha mi od toho šoku pomohla. Ona byla takový přestupní můstek. Sám jsi tam žil dost dlouho, tak to znáš. Bez metra se nikam nedostaneš. Ale když potom člověk přijde do Brna, tak najednou zjistí, že to město je oproti Praze opravdu malé. Byl to sice krok kousek zpátky, ale byl strašně fajn. V Brně je prostě dobře. Stávalo se mi, že když jsem šla o víkendu na Náměstí Svobody, což je centrum Brna, tak jsem třeba nepotkala vůbec nikoho nebo jen paní v teplákách, která venčila psa.

Jaké byly tvoje začátky na JAMU?
Jestli máš na mysli bouřlivý vysokoškolský život, tak na ten opravdu nebyl čas ani síla. Neříkám, že nám někdy v osm ráno nebylo u baletní tyče špatně, ale první roky to byl skutečně dril. Učili nás herci z mé současné domovské scény, kterou je Městské divadlo Brno. Už tehdy, když jsem dělala přijímačky, v komisi seděl jeho současný ředitel Stanislav Moša a až mnohem později jsem se dozvěděla, že už v té době si z nás vlastně vybíral potenciální zaměstnance. Byli na nás přísní, ale spravedliví, ráda na to vzpomínám.

Na vysokých školách se používá takový tradiční výraz „odpadovost studentů“. Jak to je na JAMU?
I tam něco takového existuje. U starších ročníků, které ještě pamatuji, byla odpadovost veliká. Začínalo jich například dvanáct a končili tři. Nás začalo jedenáct a končilo devět.

Jak dlouho se JAMU studuje?
Čtyři roky.

V kolikátém ročníku školy se studenti prodírají na divadelní prkna či do epizodních rolí ve filmech či seriálech?
Je to strašně individuální. Jsou například ročníkoví vedoucí, kteří to v průběhu studia zakazují. Tedy, že nesmíš během školy hrát v divadle. Ale například moje paní profesorka Zdena Herfortová vždycky říkala: „Děcka, nejvíc se naučíte v divadle.“ Dostali jsme rady, moc nemluvte v rekvizitárně, nikoho nepomlouvejte, zdravte, v divadle se nepíská, nechodí se v civilních botách po jevišti a tak dále. Prostě řekla: „Děti, běžte. Když tu možnost budete mít a bude třeba konkurz, běžte.“ Já jsem měla strašnou výhodu, protože ve druháku nás učili manželé Kloubkovi tanec, a měla jsem díky Oliveru opravdu dobrý základ, tak jsem patřila mezi ty tanečně lepší v našem ročníku, a tito manželé Kloubkovi u nás v divadle působili jako hlavní choreografové. Vláďa Kloubek tehdy dělal muzikál Svět plný andělů, potřeboval někoho narychlo do tanečního sboru a sáhl po mně. Takže jsem se takto bez konkurzu dostala do divadla a za čtrnáct dní jsem se naučila choreografie a skočila do generálek. A vlastně ve druháku už jsem hrála svoji první premiéru. Měla jsem taneční roli a jen nějakou malou větičku… Ale bylo to. A od té doby si mě tam nechali. Pak už jsem jen naskakovala do dalších věcí.

Které to byly například?
Naskočila jsem do starších kusů, takže jsem nedělala žádnou novou premiéru. Byl to například muzikál My Fair Lady, který se hraje doteď, nebo nádherný muzikál West Side Story. Ve třeťáku si mě všiml režisér Zdeněk Černín, který dělal výhradně činohry, a oslovil mě, jestli bych s ním nechtěla nazkoušet čistě činoherní roli, což pro mě byla pocta. Ne nadarmo se říká, že činohra je královská disciplína. Takže mojí opravdu první nazkoušenou inscenací byl Libertin s Karlem Janským a Irenou Konvalinovou v titulních rolích. Na oba s velkou láskou a úctou vzpomínám, už nejsou mezi námi…

Předpokládám, že si vedeš divadelní bibliografii, z níž je patrné, v kolika hrách či představeních jsi účinkovala…
Nevedu, naštěstí na to máme stránky mdb.cz. Mám tam asi čtyřicet premiér. Ale já jsem teď už pět let mimo hru, protože mám malé děti a za tu jednu divadelní sezonu jsem teď v minusu kolem čtyř premiér, takže krát pět? No, je na čase se vrátit. Do divadla jsem nastoupila do stálého angažmá v roce 2004. Ale když jsem končila školu, tak už jsem v pěti nebo šesti kusech hrála.

Máš za sebou i některé filmové role, například ve snímcích Sebemilenec nebo Špindl 2. Nebo jsou ještě nějaké?
Dostat roli ve filmu je pro mne velký svátek. Neměla jsem takové štěstí, abych se k tomu přichomýtla častěji. Pracovala jsem například s Filipem Renčem, jehož považuju za jednoho z nejlepších našich režisérů. Ve filmu Sebemilenec jsem hrála dceru Simoně Stašové a ten film byl poměrně vostrej. Myslím, že kdo ho viděl, tak chápe. Ale opravdu tady té krásné práce mám za sebou strašně málo. V tomto ohledu je Praha milosrdnější. Odskočit si na casting je pro Pražáky půlhodinová záležitost a nám z Brna to bohužel zabere půl dne, který vždycky k dispozici nemáš. Já bych řekla, že už jsem svoji šanci promeškala. Dostat se do takového seriálu jako můj muž Ondra (hraje v seriálu Ulice, pozn. autora), to už teď pro mě s malými dětmi není reálné. Dnes to může z naší rodiny dělat on a já říkám zaplať pánbůh za ty dary, že jemu se to povedlo a že může. V takovém případě nejde vždy o plnění hereckých snů. Dá se říct, že kvalita bývá na úkor kvantity, ale věřím, že ho to posune dál. Ta zkušenost je k nezaplacení. Vždycky jsem chtěla točit a být vidět, lhala bych, kdybych řekla, že ne. A každý z naší branže, kdo říká, že o to nestojí, kecá. Takže natočila jsem toho zatím opravdu málo, ale nesu to statečně. Sebemilenec, Špindl a pak nějaké epizodky v Modrým kódu a podobných seriálech.

Natáčení Špindlu pro tebe bylo takříkajíc na domácí půdě, že?
Ano, a k tomu jsem se dostala tak, že kameraman a spoluproducent Jirka Markvart se zná s mými rodiči. Seznámili nás na nějakým tenisovým turnaji a pak mi asi rok potom volal, že kdybych chtěla, tak by pro mě měl roli. Řekla jsem mu, že jsem tři měsíce po porodu a kojím a že nevím, jestli to je zvládnutelný. A on, že určitě. Tak se stalo. Kamarádka Gábinka Place mi hlídala maličkou Aničku během natáčení. Díky, Gábi! Mám tam menší roli, ale poznat tam jsem. Takže jak říkáš, byla to práce na domácí půdě, na sněhu, a navíc moc fajn.

Ale třeba to u tebe ještě přijde…
Třeba jo. O takové Simoně Stašové do jejích 45 let taky ve filmu skoro nikdo nevěděl. Nebo Eva Holubová? Přišly Pelíšky a dnes to jsou herečky, které k českému filmu neodmyslitelně patří. Člověk nikdy neví. Ale já jsem nyní máma od tří dětí a moje role je úplně jasná. A jsem šťastná. Vždycky jsem říkala, že tuhle práci budu dělat, dokud mě bude bavit a naplňovat. Vystudovala jsem, mám na to vysokou školu a ten můj postup vzhůru byl přirozený. Mám za sebou krásné role. Než jsem se stala matkou a odešla na tuhle dvojitou mateřskou dovolenou, byly i takové, že kdybych onemocněla, tak se ten večer nemohlo hrát. Bylo to zavazující, naplňující, ale samozřejmě taky neskutečně pomíjivé. V červnu se tedy po pěti letech vracím a budu zase začínat úplně od začátku, sice s letitou zkušeností, ale ta mi nezaručuje vůbec nic. Takže ukaž, co umíš.

Než ses stala mámou, kolik dní v měsíci jsi hrála?
Byly měsíce, kdy jsem hrála třeba i 28 představení. My jsme repertoárové divadlo, kdy se hry točí například po čtyřech pěti dnech.

Jak to máš s pamatováním textu, když hraješ více rolí ve více hrách?
Text si oblékám s kostýmem. Samozřejmě jsou takzvané oprašovací zkoušky, když se například dva roky něco nehraje, musí se to zopakovat. Pravidelně pak bývají tyhle odpolední opakovací zkoušky po letních prázdninách. Mluvím o provozu ve šťastné předcovidové době.

Měla jsi někdy okno, že by ti vypadl text?
Stalo se mi to v písničce. Bylo to v muzikálu Šumař na střeše. Vybruslila jsem z toho tehdy poměrně statečně, ale kolena se mi klepala ještě o pauze. Stává se to, víckrát jsem to naštěstí zažila u svých kolegů a většinou se z těchto momentů stávají ty nesmrtelné historky.

Ve své práci poměrně hojně využíváš to, co ses naučila tady ve Vrchlabí. Taneční Studio Oliver, gymnastika a tak dále. Jak vzpomínáš na ty roky?
Když jsem byla v Oliveru, to byly krásný roky. Já jsem díky Oliveru získala základy jazzového i moderního tance, ze kterých dodnes žiju. Čerpám z toho, co do mě Elena Jarošová, Petra Peřinová, Ivona Čivrná dostaly. A pak samozřejmě Věra Jirešová. Tyhle čtyři ženský mě prostě nějakým způsobem popsaly. Základ, který mně daly, byl zásadní. Nejen pohybový. Sám dobře víš, že Oliver tančil na plesech, dělal různá předtančení, takže jsme nemohli neumět valčík či latinu. Balet jsem dělala už jako maličká gymnastka. Opravdu to byly krásný roky. Dodnes udržuju přátelství ve Vrchlabí hlavně s holkami z Oliveru. Máme skupiny na WhatsAppu a díku tomu vím, co se tady děje. Ony byly moji stateční pravidelní diváci, samozřejmě včetně rodičů. Holky za mnou jezdily od školních let na všechna moje představení. Na „ona tam mluví“ Gábinky Place se zapomenout nedá. Vždycky, když přijedu, strašně ráda je vidím, navštěvujeme se, víme o sobě v dobách dobrých i zlých. Chybí mi. To mi dal Oliver.

Ty jsi tady chodila na obchodní akademii. Jak vzpomínáš na svoje léta dospívání a pubertu?
No, puberta (dlouhý smích). Víme, že jsem nebyla nejhodnější. Asi bych se k tomu nevracela, ale myslím, že právě díky Oliveru jsem přečkala pubertu ve zdraví. Naši to taky přežili a to je nejdůležitější. Jitka Urbanová vždycky našim slíbila, že si mě bere na starost, a vždycky to dodržela. Sice jsem jí to neulehčovala, ale znala mě od čtyř let, moc dobře věděla, koho si bere na triko. Já jsem jednu dobu byla elév, kterého Věra Jirešová vytáhla mezi ty nejstarší, a oni si mě vzali pod křídlo. Takže díky nim jsem to nějak přečkala. Nebyla jsem svatá, no. Ale co? Dostudovala jsem střední školu, dokonce vysokou, otěhotněla až v 28 letech. Takže si myslím, že dobrý (smích).

Nechybí ti u vás na jižní Moravě sníh?
Je to tam se sněhem bída. Jsem patriot, já se strašně ráda vracím. Pokaždý, když přijíždím sem a sjíždím na Horka a přede mnou se vyloupnou ty naše kopečky, se mi to tady vevnitř sevře. Je pravda, že jsem dlouhé roky říkala, že jedu domů. Nevím, kdy přesně se to zlomilo, možná tím domečkem, co jsme si pořídili, tak pro mě domů už znamená do Želešic u Brna. Ale stále to tu miluju a to se nezmění.

A otázka na závěr: Co bys poradila těm, kteří by jednou chtěli dělat to, co děláš ty?
Ať to jdou dělat. Nesmí se toho bát. Nesmí se bát rozhodnutí jít to zkusit. Když se to nepovede, tak se toho neleknout. Já jsem toho důkazem, taky jsem se poprvé nedostala. Nevzdala jsem to a pracovala jsem na sobě, někdy to bolelo, ale to k tomu prostě patří. Takže se nevzdávat a makat. Nic není zadarmo. Je to o práci, o píli a o pokoře. A výsledek se dostaví, musí…

Bio box
Eva Studénková (40)
Narodila se jako Eva Jirková ve Vrchlabí v červenci 1980. Vystudovala obchodní akademii a po maturitě rok navštěvovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze, odkud přestoupila do Brna na JAMU. Je stálou členkou Městského divadla v Brně. Ve svém volném čase běhá, protože má ráda pivo, jezdí na kole, příležitostně hraje tenis, ráda se podívá na dobrý film či seriál, nesnáší špinavý mokrý igelitový pytlík a papírový kapesník ve vypraném prádle. Miluje svoji rodinu. Eva Studénková je podruhé vdaná a má tři děti.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Tino Kratochvil, archiv TS Oliver a Evy Studénkové