Cyklistika je celý můj život, říká spoluzakladatel týmu Elkov Kasper
16. července 2023

Nemalý podíl na těchto úspěších má Vladimír Vávra, bývalý československý reprezentant a spoluzakladatel týmu Elkov Kasper. „Více než deset let jsme suverénně nejlepším týmem v České republice. Samozřejmě je škoda, že těch týmů je v zemi málo a bylo by lepší, kdyby jich bylo více, aby vznikla větší konkurence. Větší konkurence totiž znamená větší motivaci,“ sdělil v rozhovoru pro Salonky.
Máte za sebou dlouhou cyklistickou kariéru. Pamatujete se, kdy přišel ten okamžik, že se vydáte touto cestou a už ji neopustíte?
Do mých deseti let jsme bydleli ve vesnici Skršice u Českého Meziříčí. V roce 1968 jsme se přestěhovali do Opočna. Tam působil nějaký Zdeněk Urban, který nás kluky oslovil na koupališti, zda bychom nechtěli jezdit na kolech. Nakonec nás tam bylo asi patnáct kluků, kteří se vydali touto cestou. Z těchto adeptů cyklistiky jsem se pak přesunul do Rudé Hvězdy Plzeň a Vladimír Dolek do Dukly Brno, oba jsme se později dostali do národního týmu, jeli jsme závod míru i mistrovství světa.
Je zřejmé, že to byla správná cesta. Nyní jste za úspěšnou reprezentaci kraje a dlouhodobou práci pro rozvoj cyklistiky získal Medaili Královéhradeckého kraje II. stupně. Co jste si v tu chvíli myslel?
Hlavně mě to překvapilo a říkal jsem si, proč právě já, protože si myslím, že jsou tady lidé, kteří by si to zasloužili podstatně více než ten, kdo se motá jen kolem sportu. Přiznám se ale, že mě to potěšilo a jsem rád.
Ve své kariéře jste se mimo jiné stal účastníkem legendárního Závodu míru. Vzpomínáte si, co tento závod tehdy provázelo a co vám utkvělo v paměti?
Od roku 1982 jsem tento závod, který byl pro nás v té době více než mistrovství světa, jel čtyři roky po sobě. V Československu a dalších východoevropských zemích byl velmi populární a panovala při něm neuvěřitelná atmosféra. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1982 dojížděli jednu z etap na malšovický stadion v Hradci Králové, kde bylo zhruba deset tisíc diváků, a já jsem v této etapě skončil na čtvrtém místě. Samozřejmě to bylo hodně podporované tehdejší propagandou, ale lidé měli tento závod velmi rádi, sledovali ho a moc nám cyklistům fandili. V tisku byly tenkrát naše fotky včetně úspěchů, životopisů a lidé nás znali. Bylo to neskutečné a my cyklisté, jako účastníci Závodu míru, jsme měli automaticky kvalitní přípravu nejen tady, ale také třeba v Řecku, v tehdejší Jugoslávii či na Kubě. Při této příležitosti jsme absolvovali blok pětitýdenních závodů v Maroku, Francii, Anglii, Německu. Ze čtyř účasti na Závodech míru jsem skončil celkově nejlépe osmý.
Uspěl jste ale i v jiných cyklistických kláních. Kterých výsledků si zpětně nejvíce považujete a proč?
Na etapovém závodě Circuit de la Sarthe ve Francii jsem skončil celkově na pátém místě, kdy jsem jel v dresu vedoucího závodníka. Dále jsem byl druhý na závodě Kolem Normandie, pátý v Maroku. Těch závodů bylo velmi mnoho včetně čtrnáctidenního etapového Course Classic v americkém Coloradu nebo dvoutýdenní závod Okolo Kuby, kde jsem vyhrál jednu etapu. Absolvoval jsem také mistrovství světa v americkém Colorado Springs a v rakouském Villachu.
Bylo vaším snem zúčastnit se prestižních světových závodů, jako jsou Tour de France či Giro d'Italia?
Byl, ale v té době to nešlo, i když jsem měl nabídky. Musel bych ale emigrovat, a to jsem nechtěl.
Tento sport provázejí mnohdy nebezpečné pády. Z čeho jste měl jako aktivní cyklista největší strach?
Pády k cyklistice patří a je běžné, že za sezonu závodník třikrát čtyřikrát spadne. Ani mně se to nevyhnulo, ale naštěstí jsem si nikdy nic nezlomil, vždycky to byly jen odřeniny nebo pohmožděniny, prostě klasická silniční lišej. Vyloženě strach jsem nikdy neměl.
Co vám cyklistika za dobu vašeho aktivního závodění dala především?
Myslím si, že mně posílila morálku, disciplínu a vůli. Věděl jsem, že když chci něčeho dosáhnout, musím tomu obětovat maximum. Bez toho bych to nemohl dělat. Na kole jsem seděl každý den, trénoval jsem a najížděl denně více než dvě stě kilometrů.
Aktivní kariéru jste ukončil v devětadvaceti letech. Co bylo dál?
Od sedmnácti let jsem byl součástí Střediska vrcholového sportu v Plzni. Když jsem skončil se závodní cyklistikou, rozhodli jsme se s manželkou, že se vrátíme zpět na východ Čech. Žili jsme osm let v Hradci Králové, kde jsem dělal tajemníka Tělovýchovné jednoty. Já i žena pocházíme z Opočna. Když tam zemřeli její rodiče, přestavěli jsme po nich domek, kde jsme dnes už dvaadvacet let.
V roce 1993 jste s dalším úspěšným závodníkem Otakarem Fialou založili cyklistický tým Elkov Kasper. Jak tato myšlenka vznikla a co stálo u jejího zrodu?
Po konci kariéry a návratu domů jsem celou dobu přemýšlel o tom, že bych založil nějaký cyklistický tým. V té době jsem v Hradci Králové potkal Otu Fialu, který ve městě bydlel. On měl vyloženě trenérské sklony a já jsem právě takového člověka, který by cyklisty trénoval, potřeboval. Dohodli jsme se a začali to dělat spolu. Tak vznikl zdejší cyklistický tým.
V názvu týmu je příjmení úspěšného trutnovského podnikatele Rudolfa Kaspera, o němž je známo, že je sám náruživý cyklista a podporovatel tohoto sportu. Co bylo základem vaší spolupráce?
My se s Rudou známe od mládí, závodili jsme spolu za žáky i dorost. On potom šel studovat vysokou školu a já odešel do Plzně. Jednou jsem jel přes Trutnov a uviděl billboard se jménem Kasper. Zavolal jsem mu, stavil se za ním na kafe a pak jsme spolu začali jezdit znovu na kole. Po nějaké době mně nabídl, že by nás podpořil, což mě potěšilo a spolupráce byla na světě.
Jaké byly začátky existence týmu a jak se rozvíjel?
Prvním našim sponzorem byla firma Petra Peřiny P + P Polyma, která nám tehdy na začátku neskutečně pomohla a díky této podpoře začal fungovat. Potom ke sponzorské podpoře přistoupil tehdejší výrobce kol firma Reta a pak si přidaly další firmy. Později se mně podařilo domluvit spolupráci s firmou Whirlpool, která nás sponzorovala patnáct let, dále stejnou dobu firma Universe Agency, což je výrobce jízdních kol a cyklistických potřeb a ještě firma Raal trans , která nás podporuje už 25 let. Pak jsem se dohodl s firmou Elkov elektro, kterou vlastní náš bývalý závodník Michal Vodička. Tak vznikl název týmu Elkov Kasper.
Elkov Kasper je letos na scéně třicet let. Které individuální i týmové úspěchy za tuto dlouhou dobu existence byste rád vypíchl?
Jako první bych chtěl zmínit Reného Andrleho, který pro náš tým vybojoval první titul mistra republiky, byl pátý na mistrovství světa a pak odešel závodit do španělského týmu, jel Tour de France, Giro d'Italia, Vueltu a další velké závody. Je třeba zmínit také Františka Raboně, jenž u nás získal titul mistra Evropy v kategorii do třiadvaceti let, poté odešel do Německa a čtyřikrát startoval na Giro d'Italia. Úspěšným závodníkem byl i Petr Benčík, který vyhrál tři tituly mistra republiky po sobě a v roce 2008 Českou republiku reprezentoval na Letních olympijských hrách v Pekingu. Nemůžu opomenout Radka Šimůnka staršího, který pro nás získal titul v cyklokrosu, a Leopolda Königa, jenž byl součástí slavného týmu Sky. Dále to je Pepa Černý, jenž v květnu závodil na Giro d'Italia. Byly to však další stovky závodníků, kteří prošli našim týmem.
Vaši závodníci jsou tedy velmi úspěšní. Je to pro vás satisfakce, že vykonáváte skutečně dobrou práci?
Určitě ano. Více než deset let jsme suverénně nejlepším týmem v České republice. Samozřejmě je škoda, že těch týmů je v zemi málo a bylo by lepší, kdyby jich bylo více, aby vznikla větší konkurence. Větší konkurence totiž znamená větší motivaci. Náš tým převážnou část závodů absolvuje v zahraničí, hodně ve Francii, Belgii, Nizozemí, závodili jsme i v Číně, na Tchaj-wanu nebo v Mexiku.
Co je tedy z vašeho pohledu nejdůležitější, aby se tým dobře rozvíjel, byl kvalitní a úspěšný?
Sehnat na to dostatečné množství peněz, to je první důležitý moment, abychom byli schopni tým dobře zabezpečit. Dále je nezbytné mít kvalitní závodníky, mezi nimiž jsme měli i Němce, Poláka, Slováka, Australana či Španěla, který se tady v Čechách dokonce oženil. Našim cílem ale bylo, abychom měli v týmu české závodníky, což se stoprocentně naplňuje.
Je město Hradec Králové, kde máte své zázemí, pyšné na váš tým?
Doufám, že ano. Náš tým je každoročně vyhlašován mezi nejlepšími ve městě i v kraji. Město i kraj nás navíc finančně podporuje, což nás moc těší.
Jaké cíle a plány do budoucna má Elkov Kasper? Čeho byste chtěli dosáhnout?
V letošním roce jsme do týmové kategorie mužů vzali loňské čtyři juniory, což je pro ně neskutečně obtížné období, protože jezdí kilometrově delší a rychlejší závody než dosud. Chtěli bychom, aby se určitě v této kategorii do třiadvaceti let poprali o titul mistra republiky a pokud bude mít dobrou výkonnost, byli bychom rádi, aby startovali na mistrovství Evropy a světa. V kategorii Elite se chceme pokusit, aby Matěj Zahálka obhájil titul mistra České republiky, nominovat se na mistrovství Evropy i světa a v dalším roce se pokusit dostat na olympiádu. Takže máme velké cíle a plány, bez kterých to nejde.
K rozvoji české cyklistiky je nepochybně důležité nejen navazovat na úspěšnou minulost, ale také mít následovníky. Jaký je o vás zájem mezi mladými? Na jaké úrovni je mládežnická cyklistika?
Myslím si, že v současné době je na velmi dobré úrovni. V žákovských kategoriích je na startu zhruba sto závodníků, v juniorech také. Problém vidím v přechodu juniorů do mužských kategorií, protože je málo klubů, které by je mohly angažovat a dochází k tomu, že kluci s cyklistikou končí. Cyklistika je navíc hodně drahý sport. U nás v týmu má každý závodník čtyři kola, jedno tréninkové, dvě závodní a jeden časovkářský speciál. To představuje skoro milion korun a když k tomu máte jedenáct závodníků, není to rozhodně levná záležitost. A to nepočítám řadu dalších důležitých výdajů. Náš tým má ale v Evropě velice dobrý zvuk, máme velkou podporu, takže jsme schopni se dobře se vším vypořádat.
Obecně je zřejmé, že jízda na kole je mezi lidmi velmi oblíbená. Co na tento fenomén říkáte?
Je určitě skvělé, že se cyklistika rozšířila mezi lidi prakticky do všech věkových kategorií. Navíc k její popularitě přispívá stále se rozšiřující síť cyklostezek. Lidi se rádi pohybují na čerstvém vzduchu v přírodě, a to je dobře.
Aktivní kariéru cyklisty - závodníka máte už sice za sebou, ale kolo jste zcela jistě nepověsil na hřebík. Jak často na něj usedáte?
Dříve, jsou to asi dva roky zpátky, jsem jezdil okolo deseti tisíc kilometrů za rok. Loni už to bylo necelých sedm tisíc a letos to asi bude ještě méně, protože nemám tolik času a možná mně už trochu chybí ta morálka. Na kolo vyrážím hlavně za pěkného počasí a hodně jezdíme s manželkou, kterou cyklistika taky nesmírně baví. Když se vydáme na víkend do vzdálenějších míst, kola bereme vždycky s sebou.
Kam se rádi vydáváte?
Moc rádi jezdíme na výlety, hlavně po cyklostezkách, na Kuks, Potštejn, do Orlických hor. Loni jsme byli na Křivoklátsku, kde bylo krásně, i do Lednicko-valtického areálu na jižní Moravě, nebo jsme s koly vyrazili do Francie. Snažíme se tímto způsobem využívat a naplňovat volný čas.
Když se řekne cyklistika, co se Vladimíru Vávrovi vybaví na první dobrou?
Že mám to štěstí, že celý život dělám svého koníčka, což se mnoha lidem nepodaří. Cyklistika je určitě celý můj život. Stále ji sleduji, stejně jako ostatní sporty, například hradecký hokej a fotbal, ale i basket nebo judo. Sport mě prostě baví.
Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Vladimíra Vávry a Miloš Šálek