Chci, aby z mých obrazů vyzařovala radost, říká Marek Drugáč

Už jako malý kluk jsi chodil do základní umělecké školy (ZUŠ) na výtvarný obor. Prý ale nerad! Je to pravda?
Ale docela rád, jen jsem musel dojíždět autobusem a cesta trvala asi půl hodiny. Do ZUŠ jsem se těšil, jen ta cesta byla dlouhá. Kamarádi třeba zrovna hráli fotbal a já bych byl raději s nimi. Byl jsem takový neposedný typ.

A koho napadlo, že bys měl rozvíjet právě výtvarné schopnosti?
Paní učitelku z první třídy. Mé výtvarné práce se jí líbily, spojila se tedy s mými rodiči a doporučila jim, aby mě do ZUŠ přihlásili. Chodil jsem tam pak osm let.

Co tě tehdy bavilo malovat nejvíce?
Rád jsem maloval figury, zvířátka, přírodu. A vždy jsem se snažil malovat realitu. To mi zůstalo doposud.

Výtvarné ambice jsi měl už jako malý? Chtěl jsi ve výtvarném oboru něčeho dosáhnout?
Myslím, že ne. Prostě mě to bavilo. Stávalo se, že se mé výtvory paní učitelce líbily a poslala je do nějaké soutěže. Získal jsem tak několik ocenění. Nevím proč, ale právě teď se mi vybavila vzpomínka, kdy jsem byl oceněn za malbu dvojice krasobruslařů. Inspirovalo mě tenkrát mistrovství světa v krasobruslení, které se konalo v Praze.

Jak se měnil tvůj vztah k malování v průběhu života?
Už když jsem začínal malovat, dokázal jsem se klidně na týden i dva zavřít do svého pokoje a stále jsem jen tvořil. Chtěl jsem, aby mě nikdo nerušil, abych měl svůj klid. A tak je to doposud, stále potřebuji mít ten svůj uzavřený umělecký svět.

V určitém životním období jsi ale nemaloval vůbec.
Od mala mě bavily tři věci: fotbal, vaření a malování. Hlásil jsem se na výtvarnou školu, ale nepřijali mě. Šel jsem tedy na trochu jiný obor, také tam byla výtvarná výchova, ale přeci jen to nebylo přesně to, co jsem si přál. Pak mě zcela pohltil kuchařský svět. Ohromně rád jsem vařil a myslím, že lidem chutnalo. Nějakou dobu mě to opravdu naplňovalo. Pak jsem si však znovu uvědomil, jak moc mám malování rád. Poslední tři roky se mu věnuji víc a zjistil jsem, že malování je právě ta činnost, která mě dokáže zcela naplňovat. Pokud se mi obraz povede a líbí se i ostatním, je to skvělý pocit. Malování je zatím můj koníček, ale pokud se jím budu moci jednou živit, bude to mé splněné přání.

Co bylo tím hlavním impulsem k návratu?
Čím jsem starší, tím větší mám potřebu něco tu po sobě zanechat, něco předat.

Co právě teď nejraději tvoříš?
Momentálně mě nejvíce naplňuje malování zámků, zajímavých míst, ulic… Zjistil jsem, že pokud namaluji identické místo, například Jilemnici, Vrchlabí nebo Janské Lázně, lidem se to líbí. Myslím, že jsem kreativní, rád zkouším různé techniky. Přitahují mě slohy budov. Pocházím ze Slovenska. Tady v Čechách obdivuji nádheru nejrůznějších míst. V každém menším městečku jsou úžasné stylové budovy a mě zcela fascinuje přetavit to vše do malby.

Snažíš se tedy zachytit realitu. Co dalšího je pro tebe při tvoření důležité?
Snažím se do každého obrazu dostat své „já“. Kolikrát se na obraz podívám jednou, podruhé, potřetí a stále to není ono. Potom něco domaluji nebo opravím a rázem je to úplně jiné. S barvami se dá čarovat! Důležité ale je i momentální rozpoložení, nálada.

A jaké je tvé ideální rozpoložení, nálada pro tvorbu?
Ticho, klid. Jakmile začnu tvořit, dostanu se do jiného světa, jiné dimenze. Nejsem rád, když mě z této intimity někdo vyruší.

A tvé vnitřní pocity? Hodně umělcům se tvoří nejlépe tehdy, když jsou smutní, naštvaní, frustrovaní…
Mám to naopak. Musím být v pohodě, v dobré náladě a mít chuť malovat. Dokážu pochopit, že tím někdo může ze sebe dostat vztek, frustraci, vyjádřit své negativní emoce. Viděl jsem různé abstraktní obrazy, které takto vznikaly. Mají něco do sebe. Já ale takto netvořím.

Čím jsou tvá díla specifická?
Možná barevností, veselostí. V dnešní době se lidé příliš nesmějí. Chci, aby z mých obrazů vyzařovala radost. Hodně si také potrpím na detail.

Radíš se ohledně své tvorby s někým?
Ano, konzultuji to s rodinou. Ptám se, jestli se jim to líbí, ale většinou to nakonec stejně udělám podle sebe. Určitě mě ale jejich názor zajímá.

Jak snášíš případnou kritiku od nejbližších?
Na kritiku musí být člověk připravený a je potřeba počítat s tím, že se každému líbí něco jiného. Názor druhého je třeba respektovat. Jak se říká při vaření – sto lidí, sto chutí. Tedy sto lidí, sto pohledů. Umím kritiku přijmout, i když někdy mě může i zamrzet.

Už několik let žiješ ve Víchové nad Jizerou, odkud pochází malíř František Kaván. Je i on pro tebe inspirací?
František Kaván žil vlastně v našem sousedství. Jeho malby a kresby mě fascinují. Z jeho obrazů jsem přesně pochopil, v čem je krása malby. Až si někdy při pohledu na jeho obrazy říkám, že ten můj detail kolikrát není zase tak důležitý a někdy je obraz krásnější v nedokonalosti, v náznaku.

Namaloval jsi i několik vrchlabských míst. Které části Vrchlabí tě fascinují, jsou ti inspirací?
Vrchlabí je nádherné město, rád sem jezdím. Určitě je to zámek, sakrální stavby, kostely. Miluji vůni kostelů, zámků a muzeí, stejně tak i vůni obrazů. Je úžasně přenášet to do maleb. Ve Vrchlabí je krásná radnice, Krkonošská ulice. Velmi se mi líbí Dům se sedmi štíty, který jsem dokonce už i namaloval. Mohl bych toho jmenovat ještě mnoho, určitě budu ve Vrchlabí malovat i další objekty.

Maluješ třeba i stejná místa víckrát za sebou a pokaždé v trochu jiném pojetí?
Spíš namaluji obraz jednou technikou a pak to zkouším technikou jinou. Například nejdříve namaluji obraz do barvy, podruhé uhlem, pak tuší… Rád zkouším různé techniky a variace.

Která z technik má pro tebe největší kouzlo?
Určitě barva. Malování akrylovými barvami. Někdy mám moc rád malbu olejem, nevýhodou ale je, že déle schne. V poslední době mě zcela nadchla technika vypalování do dřeva.

Dokážeš se procházet jen tak, bez myšlenek na to, co bys jak namaloval?
Někde ano. Ale je pravda, že se malování občas už stává nemocí z povolání. Jsou místa, kterými jsem doslova fascinovaný, a představuji si, jak bych je maloval. Mám spoustu plánů, co vše bych chtěl ještě namalovat. Hlavně bych si přál malovat Prahu. Je to čarovné město, troufám si tvrdit, že nejkrásnější na světě.

Mohl bys uvést konkrétní místa v Praze?
Karlův most, Staroměstské náměstí, Hradčany, Pražský hrad. V Praze je nespočetně míst, která bych chtěl malovat. Za celý život bych to nestihl.

Prozradil jsi mi, že jsi měl dříve velký problém zbavovat se svých obrazů. Jaký máš tedy vztah k vlastním dílům?
Bylo to dané tím, že jsem malování vnímal jako svoji zálibu. Postupem času jsem zjistil, že mé obrazy mohou udělat radost i někomu jinému než jen mně a mé rodině.

To se dostáváme k tomu, že ty vlastně maluješ i na zakázku.
Postupně se do toho dostávám. Je to velmi zavazující, protože každý má své oči a své představy. Není to snadné. Většinou lidé chtějí namalovat svůj dům, chaloupku nebo domácí zvířata.

Jak se liší tvůj vztah k obrazům, které vznikly na zakázku, a k těm, které jsi namaloval na základě tvého nápadu?
Obraz na zakázku se mi hůře tvoří a lehčeji se mi s ním loučí. A s obrazem, který jsem namaloval na základě mého nápadu, je to přesně naopak. U zakázkové tvorby je nádherné vidět, když jsou lidé spokojení, když mají radost. Posouvá mě to dál.

Kam tvá tvorba nyní směřuje?
Chtěl bych se stále rozvíjet ve všech směrech a především tu po sobě něco zanechat. Někdo má plány, že si postaví dům, založí firmu, bude mít hodně peněz. Pro mě je nejdůležitější má rodina a pak pocit, že jí tu po mně zůstane nějaká památka.

Bio box
Marek Drugáč (43)
Malíř Marek Drugáč se narodil 7. července 1980 na Slovensku, pod Tatrami. Základní školu navštěvoval v Ľubici, dále absolvoval střední průmyslovou školu, obor dekorace a návrhářství, ve Spišské Nové Vsi. Nyní žije a rovněž tvoří ve Víchové nad Jizerou.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz