Černým páskem cesta karatisty nekončí, říká trenér Miroslav Khuda

Jste držitelem černého pásku a druhého danu v Kyokushin karate. Co pro vás karate znamená?
Kyokushin karate pro mě znamená hodně. Je to moje vášeň a celoživotní cesta, kterou jsem započal v deseti letech. Bez toho si už nedokážu představit svůj život.

Věnujete se Kyokushin karate. Ne každý si umí představit, co to je za směr. Mohl byste to vysvětlit?
Mnoho lidí si pod slovem karate představí Shotokan, což je styl tradičního karate (bezkontaktní karate), který vznikl už hodně dávno, mnohem dříve než Kyokushin, a i do Česka se dostalo mnohem dříve. Styl Kyokushin karate byl založen v roce 1964 japonským mistrem karate korejského původu Masutatsu Oyamou. Kyokushin karate je plnokontaktní karate, kde zápasy probíhají bez jakýchkoliv chráničů a techniky jsou vedeny plnou silou na tělo soupeře. Zakázány jsou pouze údery na hlavu (přičemž kopy na hlavu jsou povoleny). Zápas končí buď knock-outem, nebo po vypršení času rozdílem bodů udělených rozhodčími. Název Kyokushin lze přeložit přibližně jako „Cesta poslední pravdy“. Kyokushin karatisté jsou proslulí svou houževnatostí, silou a odolností a jejich tréninkové metody patří mezi nejtvrdší na světě. Kromě samotných technik (kihon) a posilování je součástí tréninku také výcvik sebeobrany, sparring a nauka o etice a historii.

Jak se plnkontaktní karate liší například od thaiského boxu nebo MMA?
Liší se hlavně tím, že každý má svůj daný styl boje. V thajboxu se používají boxerky a dovoluji se tak i údery na hlavu, hodně se taky používají lokty a kolena na hlavu a také hodně thajboxeři používaje klinče. V MMA zase můžete zvolit jakýkoliv styl boje, který vám víc vyhovuje, nebo ho můžete kombinovat (karate, kikboxing, brazilské jiu jitsu a tak dále). Povoleny jsou údery a kopy na hlavu, škrcení a páky. Všechny tři styly jsou si podobné. Kykoushin se jim podobá hlavně svou tvrdostí a bojuje se v podstatě bez jakýchkoli chráničů. Jedním z důvodů založení tohoto stylu byla snaha mistra Masutatsu Oyamy vyrovnat se thajským boxerům, proti kterým nemělo tradiční karate šanci. Kyokushin karate si tak brzy získalo oblibu a rozrostlo se po celém světě.

Musel jste vy sám karate někdy k sebeobraně použít?
Naštěstí ne. Jedině snad za mlada jsem několikrát musel uklidnit konfliktní situaci. Ale jinak, že by mě někdo přepadnul, to ne. Naštěstí. Když se k něčemu takovému schyluje, tak radši uhnu, odejdu. Nechci zbytečně vstupovat do konfliktu, protože vím, že to nikam nevede. Ale kdyby byla potřeba, tak jsem připravený se bránit. Jak sám sebe, tak i svoji rodinu nebo svoje přátele.

Ve Vrchlabí a Rudníku vedete vlastní karate klub Okami Team. Kdy vzniknul? A proč jste se k jeho založení rozhodl?
Okami Team vznikl roku 2015 v Rudníku. K tomu, abych ho založil, mě motivoval můj trenér. Předtím, než jsem se odstěhoval do Rudníku, jsem totiž bydlel v Praze. Trénoval jsem, jezdil jsem na závody. Potom, co jsem si tady našel manželku a rozhodl jsem se, že tady už zůstanu, mi po nějaké době zavolal trenér a navrhl, jestli nechci tady založit svůj tým, abych karate úplně nezanedbal. Zkušenosti už jsem na to měl, věk taky, tak jsem se rozhodl si založit svůj vlastní Kyokushin tým. O dva roky později jsem pak otevřel i pobočku ve Vrchlabí. V Rudníku mám deset stálých žáků, ve Vrchlabí sedmnáct. Děti o karate mají zájem, dospělí také, i když s těma je to trochu složitější, protože karate mezi nimi není moc uznávané, ale během těch sedmi let už na to taky slyší a pomalu jich na tréninky přichází víc a víc. Na Kyokushin karate se mi především libí, že se učí disciplíně, respektu k sobě a ostatním, a až potom sebeobranu. Proto jsem chtěl založit svůj tým a předávat svoje zkušenosti ostatním, hlavně dětem.

Karate trávíte opravdu hodně času. Odpoledne po práci vedete čtyři tréninky týdně, k tomu víkendové semináře a soustředění, doprovázíte na závody. Do toho ještě osobní tréninky. Co na to vaše rodina?
No, musel jsem aktivity okolo karate trochu zkrátit. Dokud jsem trénoval jen v Rudníku a trénovali jsme dvakrát do týdne, bylo to ještě v pohodě. Když jsem založil tým ve Vrchlabí, tak jsem přidal ještě jeden den tréninku v Rudníku, času už moc nezbývalo, vlastně nebyl skoro žádný. Trénoval jsem po práci od pondělí do pátku, plus víkendové semináře, soustředění a turnaje. To už dlouhodobě nešlo a musel jsem si udělat více volného času na rodinu a tréninky omezit na tři dny v týdnu. Mám milující manželku a malého syna, kteří potřebují pozornost a jsou pro mě vším. Snažím se to všechno stíhat. Občas je to honička, je toho hodně, ale už jsem se za těch pár let přizpůsobil a zvyknul si. Snažím se nic nezanedbat, protože pozornost potřebuje rodina i žáci karate. Občas je to prostě masakr (smích).

Jak vypadá takový trénink? Na co se člověk může těšit? Co se může naučit?
Na tréninkách se věnujeme technikám Kyokushin karate, rozvoji kondice, posilování, bojového ducha, sebeobraně a zápasům. Snažím se hodně dbát na mobilitu a pohyblivost svých žáků. Hodně jezdíme na závody jak do zahraničí, tak i po České republice, pořádáme letní a zimní soustředění a celoročně pořádáme víkendové semináře. Především dbáme na disciplínu a vzájemný respekt a budování přátelství.

S týmem jezdíte i na karate turnaje. Jak se vám daří?
Ano, jezdíme. Kvůli covidu a s ním spojeným zákazem turnajů jsme ale v podstatě dva roky seděli doma. Nejdříve jsme trénovali on-line, každý u sebe doma, tréninky jsem vedl přes videokonferenci. Potom jsme mohli trénovat i osobně, ale na turnaje jsme nemohli. Teď se to naštěstí už uklidnilo. Od začátku roku jsme se zatím zúčastnili tří turnajů, Prague Open, prvního kola české ligy Kyokushin v Mariánských Lázních a prestižního závodu v polské Lubawce. Bohužel z našeho týmu jezdí na turnaje zatím jen málo závodníků, protože máme hodně začátečníků a ti, co už nějakou dobu trénovali a jezdili na závody, během covidové přestávky bohužel skončili, nebo šli někam daleko od domova studovat, ale zato prakticky všichni získávají nějaké medaile nebo poháry. Už máme nové mladé potenciály a věřím, že brzo nás bude jezdit na závody víc, protože je to zábava a dobrodružství. A není lepší možnost, jak se přesvědčit o síle svého bojového ducha a o tom, jak jste v karate pokročili. Hlavně musíte překonat svůj strach.

Jak takový turnaj v karate probíhá?
Někdy to vypadá dost chaoticky. Bývá tam hodně lidí a zmatek. Vždy, když tam přijedeme, tak se snažíme pochopit co a jak, obzvlášť když je to v zahraničí a nerozumíte moc polštině, angličtině nebo němčině, tak není jednoduché se zorientovat. Trenér musí zjistit všechny informace. Pak už jenom závodníci čekají na vyvolání svého jména, nastoupí, odzápasí, a když dostatečně trénovali a měli štěstí, získají i nějaký pohár nebo medaili. Když se turnaj koná daleko a potřebujeme víc hodin na cestu, jedeme tam den nebo dva dopředu, aby žáci nebyli unaveni z cesty před turnajem.

Vy sám jste v minulosti závodil. Jakého úspěchu ve své kariéře si nejvíce vážíte?
Každý závod byl pro mě důležitý a vážím si všech svých úspěchů. Třikrát jsem vyhrál mistrovství České republiky v Kyokushin karate, jednou jsem získal Krkonošský pohár v Hostinném. Tam jsem se vlastně seznámil s manželkou. Další rok jsem byl finalista a obsadil druhé místo a vždy pro mě ten turnaj byl jiný. Jiná dobrodružství, zážitky, prostě jsem si užíval tu atmosféru. Taky jsem se dostal do finále amatérského thajského boxu v Ostravě, což bylo pro mě překvapení, protože jsem předtím nikdy netrénoval thajský box, ani jsem o něm nic nevěděl. Kvůli zranění jsem ale na finální zápas nemohl, což mě dost mrzí. Celkově ale zas tolik těch zkušeností není, neměl jsem tolik možností jezdit po turnajích. Závodil jsem asi pět let. Předtím jsem v dětství závodil na Ukrajině, z toho bylo taky pár medailí.

Nepřemýšlel jste někdy o kariéře profesionálního zápasníka?
Ne. Vůbec ne. Musel jsem pracovat, abych se nějak uživil, zaplatil, co je potřeba, a po práci jsem vždycky běžel na trénink si zatrénovat, zrelaxovat a pobavit se s přáteli. V té době, když jsem zápasil, to ještě moc populární na vydělávaní peněz nebylo. Ta možnost by asi byla, ale neměl jsem trenéra, který by mě k tomu směroval, který by trénoval profesionály. Bojová umění se začala hodně rozvíjet asi posledních osm let, hlavně třeba Oktagon MMA, kde by se dalo nějaké peníze vydělat. Ale v karate se zatím zápasením nedá uživit, tam spíš zápasíš, protože to máš rád a chceš něco dokázat. Dostaneš maximálně nějaký pohár nebo dar od sponzora, ale uživit se tím nedá. Já jsem si spíš trénoval pro sebe, abych byl otužilý, vytrénovaný a abych se neflákal.

Kam v karate směřujete dál?
Když jsem získal černý pásek, tak jsem zjistil, že cesta začíná zase znovu. Vždycky, když jste na začátku své cesty v karate, ji vidíte hrozně dlouhou a nekonečnou, nevíte, jestli máte šanci se dostat na její konec. Čím vyšší pásek, tím těžší a těžší zkoušky a tréninky. Roste zodpovědnost. Když získáte černý pásek, jste zase na začátku, protože černý pásek má dalších deset stupňů, kterým se říká dany. Černým páskem ta cesta nekončí. Je to, jako byste si udělali řidičák, ale nepoužívali ho. To jste ho nemuseli ani dělat. Když získáte černý pásek, tak to prostě nesmí skončit. Byla by škoda s tím úplně přestat a nerozvíjet se dál. Možná proto jsem založil tým, abych nabral nové zkušenosti a posouval se dál. Život je občas těžký, a abychom to překonali, musíme mít nějaké koníčky, smysl a motivaci. Nezhroutit se, pokračovat a zlepšovat se.

V Česku žijete již sedmnáct let, ale původem jste z Ukrajiny. Jak jste trénoval tam? Lišilo se to nějak od Česka?
Určitě se to liší, protože na východě se trénuje daleko drsněji. V té době tam byla i výchova mnohem drsnější, než je tady v Česku. Já jsem se v dětství na Ukrajině bál zápasů na tréninkách. Střídali jsme se s dospělými a staršími karatisty, a to jsem měl vždycky strach. Ale chtěl jsem posílit svého ducha a něco dokázat, takže jsem do toho šel i přesto, že jsem měl strach. Byly tréninky, které mě bavily. Byly také tréninky, které mě nudily, nebo jsem prostě nechtěl trénovat a hledal jsem si výmluvy. Ale nevzdával jsem to, snažil jsem se chodit pravidelně na tréninky, protože vím, že čím víc tréninků vynecháš, tím méně se chce potom vracet do tréninku. Musí tam být ta disciplína, přimět se jít na trénink, i když se mi nechce, a prostě trénovat, protože chuť trénovat přichází během tréninku. Ten rozdíl jsem pocítil, když jsem v Česku roku 2009 začal trénovat. Největší rozdíl asi byl v té disciplíně a přístupu jednotlivých žáků k tréninku. Na Ukrajině jsme jeli opravdu natvrdo, žádné tatami, jen rozbité a staré, nebo vůbec žádné chrániče, ten rozdíl byl znát.

Proč jste do Česka vlastně přišel?
Do Česka jsem přijel za prací, protože na Ukrajině jí moc nebylo. Chtěl jsem jít za lepším životem a myslel jsem si, že v Česku to bude lepší, že tu budu mít více možností něčeho dosáhnout a získat více zkušeností. Postupně jsem se vrátil ke karate a začal jsem poctivě trénovat a pokračuju v tom až do teď.

Jak jste se dostal až do Rudníku?
Když jsem v Česku začal znovu trénovat a zápasit, tak jsem bydlel v Praze, ale jezdil jsem na turnaje po celé republice. V roce 2011 jsem vyhrál svůj první Krkonošský pohár, a když jsem přijel příští rok znovu, tak jsem se tu potkal se svojí budoucí manželkou, se kterou jsem se znal už dříve z Facebooku. No a od té doby jsme se začali potkávat, navštěvovat a nakonec jsme se dali dohromady, a tak jsem se začátkem roku 2013 přistěhoval do Rudníku.

Do české společnosti jste se začlenil relativně dobře. Umíte velice dobře česky, máte českou ženu, české přátele, máte fungující karate team. Možná to ale ze začátku nebylo tak jednoduché?
Začátky nikdy nejsou jednoduché, když chcete něco založit, chcete, aby to fungovalo, tak potřebujete ze začátku hodně energie a obětovat tomu hodně času, než se to rozjede. Jednoduché to určitě nebylo, ale já se vždycky na věci snažím koukat pozitivně, a když se vyskytne nějaký „problém“, snažím se to brát jako překážku, kterou musím překonat. Samozřejmě, občas to bývá i hodně těžký, ale snažím se to vždy vyřešit s chladnou hlavou a zůstávat pořad v klidu (smích).

Je něco, co vám tady v Česku chybí?
Chybí mi akorát rodina. Máma, táta, ségra. Ta sem občas jezdí za prací, ale taky se moc nevidíme. Voláme si přes Messenger, ale to není ono. Já už jsem na Ukrajině nebyl asi osm let. Ale jinak mám všechno tady, přátele, rodinu. Můj domov a zázemí je už tady v Česku.

Jak vnímáte současnou situaci na rodné Ukrajině?
Myslíš válku? Špatně. Vůbec to nechápu. Nikdy jsem si nemyslel, že k tomu může dojít. Myslel jsem si, že jsou lidi už mnohem inteligentnější a mají více rozumu, že už se nic podobného nestane. Myslel jsem si, že jsme se ponaučili z minula. Je to nesmysl, válkou nic nespravíte. Asi to nikdy nepochopím.

A co vaše rodina na Ukrajině? Jak se jim v současnosti daří?
Naše rodina bydlí kousek od slovenských hranic, tam je ta situace, co se týče války, zatím v pohodě. Houkají tam sirény, létají letadla, ale zatím tam naštěstí nelétají rakety ani tam nejsou vojáci. Ségra s dětma kvůli válce z Ukrajiny utekla, ale máma s tátou to tam nechtějí vzdát a odejít. Kdyby situace byla vážná, určitě by přijeli, ale zatím tam zůstávají.

Bio box
Miroslav Khuda (38)
Je držitelem černého pásu a 2 Danu (stupeň technické zdatnosti) v Kyokushin karate. Je také trojnásobným mistrem České republiky v plnokontaktním karate v letech 2010−2012 do 75 kg a do 80 kg, vítěz Krkonošského poháru 2011 do 80 kg a finalistou thajboxového turnaje v Ostravě 2012−2013. Ve Vrchlabí a Rudníku vede svou vlastní školu bojových umění Okami Team. Další info na www.okamiteam.webnode.cz.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Kašpar