Být ve správný čas na správném místě, toho se drží fotograf Michal Fanta

Michale, když jsme domlouvali tento rozhovor, měl jsi velmi nabitý program a byl jsi, jak se říká, v jednom kole. Máš to tak pořád?
Je to tak, jsem pořád v jednom kole. V současné době jsem zaměstnán u hasičů jako dokumentarista a focení nejen hasičských výcviků, ale i různé zásahy, je opravdu hodně. Samozřejmě se také po covidové pauze začíná rozjíždět řada akcí.

Musím se vrátit do minulosti. Kdy tě uchvátil svět fotografie a co k tomu přispělo?
Bylo to před sedmnácti lety. V té době jsem studoval střední stavební školu v Náchodě, kde byli učitelé, kteří také fotili. Úplně si ale přesně nepamatuji, kdy přišel ten zlom. Vždycky mě ale zajímalo mediální prostředí, když je vše v pohybu a nic není statické. To byl asi ten moment, proč jsem se pro tuto cestu rozhodl, bavilo mě to, dávalo to smysl a přinášelo mně to radost.

Pokud vím, fotografii jsi nakonec vystudoval. Kdy a kde to bylo?
Ano, přihlásil jsem se na dvouletou fotografickou stanici v Praze, kterou jsem absolvovala prostředí a jsem se s mediálním Bylo to v době, kdy analogovou fotografii postupně nahrazovala digitální, i když jsem měla předměty, které ještě byly hodně zaměřeny právě na tu analogovou část. Fotky, které jsem ale chtěl dělat, směřovaly jednoznačně k digitálu. Pro zpravodajství to bylo aktuální a hlavně rychlejší.

Byl jsi ale také kameraman. Proč jsi dal přednost focení?
Focení pro mě bylo vždycky důležitější. Po fotografické nástavbě jsem dostal nabídku, zda bych dělal kameramana pro vysílání regionální televize RTA v Hradci Králové. Byla to práce v médiích a zpravodajství, tak jsem tuto příležitost na šest let využil. Byla to určitě dobrá zkušenost.

Působíš jako veselý a optimistický člověk. Jak zvládáš s fotoaparátem v ruce různé mezní a kritické situace, které máš zachytit?
Samozřejmě se to čas od času stane. Jsme jenom lidi a určitě se tyto situace na nějakou dobu mohou uložit v hlavě. Nicméně si to už příliš nepřipouštím, protože bych tuto práci nemohla dělat. Je nutné mít od toho trochu odstup, i když z lidského pohledu některé věci nejdou jen tak přejít, protože jsou tam zahrnuty osudy lidí.

Loni jsi dosáhl velkého úspěchu, kterým je zisk prestižní ceny Czech Press Photo za cyklus snímků Ptačí chřipka v kategorii Člověk a životní prostředí. Přispěli k tomu tvoje dlouhodobější spolupráce s hasiči, kteří loni v březnu a dubnu zlikvidovali zasažené chovy drůbeže na Královéhradecku?
Jednoznačně ano. Už jsem pro ně v rámci spolupráce, než jsem se stal zaměstnancem, fotil více než deset let. Znám u hasičů hodně lidí a oni vědí, jak se v různých situacích chovám, že při focení nikomu nepřekážím a nijak neomezuji jejich činnost. Vzájemně si důvěřujeme, vím, co fotit mám a co už ne.

Na co jsi myslel, když jsi fotil tuto vyhrocenou událost?
Není to samozřejmě úplně běžná událost. Možná jsem si to více uvědomil v okamžiku, kdy jsem fotky zpracovával než, když jsem fotil. V tu chvíli jsem spíše spíše na to, co fotím. Byly to chvíle soustředění, kdy člověk vypouští souvislosti. Vnímal jsem spíše obrazy a celky. Je jistě nepříjemné, když uhynou chovy drůbeže, ale oproti tomu, kdy jsem fotil covidová oddělení nebo místa zasažená tornádem, to nebylo zase tak strašné.

Bylo pro tebe ocenění určitou satisfakcí za tvoji práci?
Bylo to pro mě určitě dobré a mám z něj radost, protože ocenění znamená, že tu práci, kterou věnuji už dlouho, dělám dobře.

Záleží ti na tom, aby tvé snímky vyvolávaly emoce u diváků a vedle je k zamyšlení?
Jsou to zpravodajské fotky, které mají zaujmout a popsat to, co se v konkrétním okamžiku děje. To je pro mě základ. Když jdu někam něco fotit, jsem rád, když se mi ze série fotografií alespoň jedna fotka skutečně povede k mé spokojenosti. Mnohdy je to o náhodě, kdy je člověk ve správný čas na správném místě.

Neuvažoval jsi někdy o možnosti, že by ses s fotoaparátem vydal do válkou zasažených oblastí?
Abych jel do těchto oblastí na vlastní pěst, fotil tragické osudy lidí a pak někomu fotky nabízel, to je mně cizí. Focení těchto témat má přesah, vést k něčemu důležitému a ne pouze pro tu fotku. Vážně bych o tom přemýšlel jen v případě, pokud by mě někdo oslovil.

U zpravodajských fotografů hraje roli také etika. Podle čeho se rozhoduješ, co ještě fotit a co už ne, protože to je za hranou?
Samozřejmě jde o to, co se vyfotí a co se z toho pak publikuje. Myslím si, že při focení mám už v sobě jistou autocenzuru, některé věci nefotím, nebo fotím tak, abych nemusel přemýšlet o tom, zda už je to za hranou. Příkladem je, že raději ukazuji práci hasičů a záchranářů, než tragické osudy konkrétních lidí.

Co u tebe hraje roli, aby se rozhodl, že uděláš barevnou nebo černobílou fotku?
Ve zpravodajství se používá pouze barevná fotografie, ale pro sebe si čas od času udělám černobílou fotku, protože se mně líbí. Barva někdy ruší situaci, která je na fotce zachycena, zatímco černobílý snímek často přesně přišel příběh, který tam je.

Baví tě ještě něco kromě fotografování?
Focení je určitě na prvním místě, protože to je nejen práce, ale zároveň i koníček. Mám rád sport, chození po horách, horolezectví, ježdění na vodě, a při tom fotím.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Michal Fanta