Bořím stereotypy o Vietnamcích i o průvodčích

Vlaky tě zajímaly už od dětství. Vážou se počátky tvé lásky k vlakům k nějakému konkrétnímu místu, například k nějakému konkrétnímu vlakovému nádraží?
Velkou část dětství jsem trávil v Horní Branné u chůvy, které doteď říkám „moje česká babička“. Já a moji rodiče jsme u ní nějaký čas bydleli v podnájmu. Rodiče často jezdívali se stánkem po tržnicích a mě nechávali doma s babičkou. Díval jsem se z okna na vlakový přejezd a těšil jsem se na chvíli, kdy projede vlak. Počátky mé vášně se tedy vážou k přejezdu v Horní Branné.

Čím tě vlaky tenkrát fascinovaly?
Fascinovalo mě, že vlaky nejezdí pořád a já musím vyčkat u okna na tu správnou chvíli. Také jsem byl okouzlen mohutností toho stroje. Už jako malý kluk jsem přemýšlel, jakou profesi bych mohl na dráze vykonávat. Uvažoval jsem nad výpravčím nebo strojvedoucím. Později jsem ale pochopil, že práce strojvedoucího, tedy toho, kdo řídí vlak, není žádná sranda a že je třeba začít od píky. Jako ideální startovní pozice, díky které pořádně „načuchnu“ k provozu a dopravním základům, se mi jevila pozice vlakvedoucího. Vydal jsem se tedy tímto směrem. Považuji to za šťastnou volbu, a to i z toho důvodu, že jsem extrovert, co je rád mezi lidmi.

Co musí člověk udělat pro to, aby se stal vlakvedoucím Českých drah?
Uchazeč prochází vstupním pohovorem, zdravotní prohlídkou, psychotesty, vstupním školením, kurzem, zácviky a poté závěrečnými zkouškami z dopravní a tarifní oblasti.

Ty jsi nejenom vlakvedoucí, ale i průvodčí.
Tady musím trochu zabrousit do historie. Dříve měl každý vlak svého vlakvedoucího, strojvedoucího a průvodčího. Jednalo se o tři samostatné funkce. Strojvedoucí vlak řídil, vlakvedoucí sepisoval veškeré dokumentace (bržděnky, soupisky), zaznamenával jízdu a vlastně vlaku velel. Průvodčí byl podřízený vlakvedoucího, pěšák, který kontroloval jízdenky. V 90. letech proběhla modernizace, technologie se postupně hodně vyvinuly a vlakvedoucí tak začali být nadbyteční. Později vznikla sjednocená funkce vlakvedoucí-průvodčí. Tím jsme se dostali k dnešní podobě. Já jakožto vlakvedoucí sepisuji před odjezdem vlaku veškeré byrokratické záležitosti a zároveň provádím i kontrolu jízdních dokladů.

Byl jsi prvním vietnamským vlakvedoucím Českých drah. Co se týče pracovní sféry, pohybuješ se mimo vietnamskou komunitu. Je pro tebe důležité s ní udržovat kontakt nějak jinak, být její součástí?
Mám hodně vietnamských přátel. Často jim pomáhám s překladem, se zařizováním různých papírů, s některými z nich jezdím do nemocnice. Snažím se být stále s vietnamskou komunitou v kontaktu, protože ač je mi o něco bližší česká kultura, pořád tíhnu i k té vietnamské.

K čemu konkrétně tíhneš?
Nejvíce asi k tomu, že Vietnamci si hodně váží rodiny a svých nejbližších. A samozřejmě mám rád i vietnamské pokrmy.

Setkáváš se s narážkami na svůj vietnamský původ?
Občas se mě cestující ptají, odkud jsem. „Z Jilemnice,“ odpovím. Taková odpověď většinou vyvolá úsměvy. Musím říci, že s urážkami jsem se za svých pět let na dráze nesetkal. Když to řeknu s nadsázkou – já jsem ve vlaku jistá autorita a urážet mě si cestující jen tak nedovolí. 

To mě pozitivně překvapuje. Dovedu si představit, že při konfrontaci cestujícího, který se chová nevhodně nebo třeba jede na černo, může k urážkám z jeho strany snadno dojít.
Je pravda, že v takových případech by to k tomu asi svádělo. Přesto k tomu nikdy nedošlo. Zkrátka se vždy řešila ta daná situace a ano, cestující třeba nadával, ale ani tak se nesnížil k rasismu.

Svým působením na sociálních sítích boříš stereotypy o Vietnamcích. O tom svědčí i tvá instagramová přezdívka Večerka na kolejích a popisek „zkrachovalý večerkář“. Ty jsi totiž nikdy žádnou večerku neměl, je to pouhá legrace z té stereotypní představy o Vietnamcích. O jaké další stereotypy se jedná?
Každý Vietnamec se jmenuje Ngueyn nebo Tran. Všichni jsme mezi sebou příbuzní. Pojídáme psy a kočky. Když nemá Vietnamec svoji večerku, určitě pracuje na tržnici. Každý Vietnamec má konexe s mafií. Paděláváme značkové oblečení. Distribuujeme drogy. Tak. Tohle jsou nejčastější stereotypy.

Je nějaký z nich, který tě hodně trápí?
Naučil jsem se být vůči tomu imunní. Vnímám ale, že si někdy dávám pozor, abych se nestal terčem vtipů. Například nemůžu pochválit pejska slovy „ten je k sežrání“. Nedá se však říct, že by mě to vyloženě trápilo.

Jak tedy vlastně vnímáš vtipy na svůj vietnamský původ? Myslím, že je někdy těžké rozpoznat vtip, který má být prostě jenom vtip, a urážku schovanou za humor.
Jsou chvíle, kdy je humor týkající se mého vietnamského původu nemístný a je na mě už moc. Všechno má svoje hranice. Naštěstí se dokážu ohradit a říct „dobrý, tak zase klid“.

Jaký nejtrapnější vtip založený na stereotypu o Vietnamcích slýcháváš?
Bývají to vtipy založené na stereotypu, že jíme psy a kočky. Třeba si s kolegy v práci povídáme o tom, co jsme kdo měl k obědu. Jakmile řeknu, že svíčkovou, samozřejmě z toho hned udělají „psíčkovou“. Nebo se zasmějí, že kolem lokálu, ve kterém jsem byl, je nulový výskyt psů a koček.

Co to prostředí sociálních sítí? Působíš i na TikToku, se kterým sice nemám osobní zkušenost, ale z více zdrojů jsem slyšela, že tamní komunita bývá v komentářích dost útočná.
Já se s tím moc „nemažu“, dokážu pohotově „odpálkovat“. Je pravda, že TikTok komunita dovede být jedovatější. Ani tam se ale nesetkávám s urážkami svého původu, ale spíše s urážkami Českých drah.

Napadá mě, že ty vlastně neboříš pouze stereotypy o Vietnamcích, ale i o průvodčích.
S tím určitě souhlasím. Snažím se o osvětu i v tomto směru. Chci mladým lidem ukázat, jak to na Českých dráhách funguje, o čem ta práce vlastně je.

Co na tvé působení na internetu říká vedení Českých drah?
Pár let jsem působil na sociálních sítích, aniž bych věděl, jak se na to České dráhy tváří. Bál jsem se dne, kdy za mnou přijde někdo z vedení a oznámí mi, že musím s internetovou tvorbou skončit. To se naštěstí nestalo. Naopak! České dráhy v čele s generálním ředitelem mě dnes plně podporují. Mám s nimi dokonce oficiální placenou spolupráci. Pořád mi ale nechávají volnou ruku, chtějí, abych zůstal svůj, autentický, zkrátka takový, jakého mě lidé znají. Moc si toho vážím. Fandí mi i kolegové. Líbí se jim, že ukazuji fungování na dráze a že jsem u toho vtipný. Z legrace mě oslovují „ty naše celebrito, ty naše mediální hvězdo“.

Kam chceš svoji internetovou tvorbu posouvat?
Chtěl bych skrze svoji tvorbu lidem ještě více přiblížit cestování vlakem, zajímavosti týkající se železnice. Bavilo by mě natáčet i více ze svého života. Uvažuji také nad tvorbou vtipných skečů.

Svoji chůvu z Horní Branné navštěvuješ doposud. Jaký je pro tebe pohled z okna na tamní vlakový přejezd dnes?
Na přejezd už z okna nevidím, máme tu totiž vysoké túje. (smích) Vracet se do Horní Branné je pro mě ale vždy krásné. Babička a její syn mě v mé zálibě od začátku podporovali, stáli při mně. I díky nim jsem si splnil svůj sen.

Phan Anh Tran (26)

Phan Anh Tran se narodil 5. července 1998 v Jilemnici, dětství trávil ve Vrchlabí a Horní Branné. Absolvoval Střední odbornou školu Hostinné, obor sociální činnost. Stal se prvním vietnamským vlakvedoucím Českých drah. Tvoří obsah na sociální sítě, kde vystupuje pod přezdívkou Večerka na kolejích.

Gabriela Jakoubková
redakce@trutnovinky.cz
Foto: Michal Málek a archiv Pha Anh Trana