Alena Dědečková: Naší úlohou je pomáhat nejen dětem, ale i celé rodině

Na úvod mi prosím pomozte se zorientovat. Ve Vrchlabí jsou dětské domovy dva. Z jakého důvodu?
Je pravda, že často dochází k záměně obou školských zařízení, někdy i ze strany úřadů. Rozdíl je například ve zřizovateli. Oni patří přímo pod ministerstvo, my pod Královéhradecký kraj. U nás by měly být děti bez závažných poruch chování a chodí samozřejmě do různých typů škol. Oni mají děti s poruchami chování, proto mají svoji školu. Kdysi dávno se tomu říkalo „pasťák“ nebo „polepšovna“, později se název pozměnil na Dětský výchovný ústav a dnes je to Dětský domov se školou. Je raritou, že jsou v jednom městě oba typy dětských domovů. A v Lánově je další dětský domov, specifický tím, že má školu pro děti s mentálním postižením. Na malém prostoru jsou tedy nezvykle tři dětské domovy, každý jinak zaměřený.

Od kterého roku je váš dětský domov v provozu?
Od roku 1962. Přestěhovaly se sem děti z Úpice. Předtím byla budova vilou továrníka a rodiny herečky Jany Švandové. Bylo zde i sídlo KSČ. Já osobně jsem nastoupila v srpnu 1997.

Kolik dětí tu dnes žije?
Maximální počet je 24 dětí, je to dáno legislativou. Máme tu tři byty, které vznikly už více než před dvaceti lety, kdy se ještě zdaleka nemluvilo o nějaké inkluzi. Předtím bylo všechno všech. V jednom patře byli chlapci, ve druhém dívky a dole učebny, herny. Dnes jsou to byty jako třeba na Liščím kopci. V každém je minimálně šest a maximálně osm dětí. Pedagog má přehled, kde koho má, ale současně mají děti i své soukromí. Rozděleny nejsou podle věku, ale podle sourozeneckých vazeb. Sourozenci zůstávají spolu. Obtížné je to v případě, pokud je v rodině například sedm sourozenců a u nás není tolik volných míst. Přeci jen tu bývají děti poměrně dlouho a nechceme je nikam přesouvat. Pak se je alespoň snažíme umístit poblíž, třeba v Lánově, aby neztrácely vazby, mohly se navštěvovat a také aby rodiče mohli za všemi přijet.

Jak časté návštěvy rodičů bývají?
Je to individuální. Trendem je, aby byly děti se svojí rodinou co nejvíce a pokud je to možné, mohly se do ní i vrátit. Nejčastěji tedy bývají u rodičů jednou za 14 dnů, od pátku do neděle. Pokud rodiče bydlí blízko, mohou se tu objevit kdykoli. Vždy záleží na dohodě. Ne všechny děti takto za svými rodiči jezdí, některé jsou tu celé prázdniny nebo Vánoce. Návštěvy rodičů snášejí různé děti různě. Je pravda, že v některých případech se nám vrací „někdo jiný“ a nám i škole nějaký čas trvá, než znovu dítko navedeme správným směrem. Trendem psychologů i společnosti je pomáhat tímto celým rodinám a my ho musíme přijmout. Dětský domov je poslední instancí poté, co selže rodina, případně pěstounská péče (během níž má rodina čas na to, aby upravila své poměry). V Evropské unii jsme snad státem s nejvyšším počtem dětí umístěných do ústavní výchovy. Naší úlohou je tedy pomáhat celé rodině. Pokud ale rodiče nemají zájem, jsme bezmocní.

Co vás pro tuto práci motivuje, co vás „nabíjí“?
Velmi mě povzbudilo, když jsme v roce 2001, v době, kdy ani nebylo nutné něco přestavovat, začali pro děti budovat byty. Výsledek mě ohromně potěšil, stali jsme se domovem rodinného typu. Mám radost pokaždé, když vidím, že si některé z našich dětí vede dobře. Například nás pozve na promoci, stane se oblíbenou zdravotní sestrou nebo se přijede ukázat s miminkem a šťastnou rodinou.

Jak pracujete s traumatizovanými dětmi?
Co se týče dětí, externě spolupracujeme s psychology a terapeuty. Vše je převážně hrazeno z projektu Nadace Terezy Maxové a tzv. MUP zřizovatele. Péče o zaměstnance je formou supervizí, máme psycholožku Mgr. Antošovou.

To je běžné, že dětské domovy zajišťují psychohygienu i zaměstnancům?
Mělo by to tak být, ale běžné to určitě není z prostého důvodu – psychologů je málo.

Co vychovatele nejčastěji trápí?
Myslela jsem si, že nejobtížnější bude sladit práci s osobním životem. Vychovatelská práce je odpoledne, o víkendu. A o prázdninách, kdy se školy zavírají, máme dvojnásobný provoz, tedy dopoledne i odpoledne. To samé o svátcích, o Vánocích a podobně. Nejnáročnější je ale asi bezmoc při komunikaci nikoli s dětmi, ale s některými rodiči. Děti nemáme špatné. Pokud někdy problémy byly, tak i proto, že k nám přišly pozdě. Dostaneme-li k nám dítě ve 14 letech, z dvakrát nepovedené pěstounské péče, příliš toho nezmůžeme. Jde o děti životem zklamané, mají pak potřebu na nás tak trochu útočit, bránit se, nerozumí tomu, proč to tak vše je. S rodiči je to obtížnější. Je těžké vyrovnat se s tím, kam až rodiče mohou zajít. Dnes je jiná struktura rodičů, považují nás za méněcenné. Někdy na naši adresu neváhají použít hodně hrubé výrazy. A nejhorší je, když jsou u toho přítomny i děti.

Jak u vás v dětském domově probíhalo období covidu?
Covidová situace byla ta nejhorší v mém pracovním životě. Většina služeb v různých zařízeních se posilovala, jen na nás se tak trochu pozapomnělo. Najednou nám děti nepřišly až po obědě ze školy, ale měli jsme je tu stále. Samozřejmě, že jsme je tu nenechali samotné, i když jsme tu museli být mnoho hodin navíc bez ohledu na soukromí, vlastní rodinu. Ještě k tomu nás jako první v kraji hygiena na měsíc uzavřela, protože nadpoloviční většina dětí onemocněla covidem. V té první vlně ještě nebyly ochranné obleky, jen nám zřizovatel zařídil respirátory. Všichni jsme měli zpočátku strach, přeci jen nás doma čekala rodina – děti, staří rodiče. Byl to obrovský nápor. Na pomoc nám přišli vychovatelé ze střední školy ze Dvora Králové. Později se uzavřel celý okres Trutnov, nikam jsme nemohli. Nakonec jsme se všemu tak nějak přizpůsobili a tu dobu přečkali. Určitě nám pomáhalo pěkné počasí a veliká zahrada.

Děti z vašeho domova navštěvují běžné městské školy. Máte někdy pocit, že k nim pedagogové a spolužáci přistupují nějak jinak?
Na to se mi těžko odpovídá. Samozřejmě je to opět individuální. Některé děti fungují normálně ve všech směrech a s těmi pak není žádný problém. Asi před víc jak rokem jsme ale museli po oprávněné stížnosti ze strany školy a rodičů spolužáků přeřadit dítě do dětského domova se školou. Svedením základní školy jsme v kontaktu a v případě jakéhokoli konfliktu nás ihned informují, abychom případně včas předešli nepříjemnému vyústění. Pokud ale dítě samo nechce, především v pubertě, a je negativně ovlivňováno původní rodinou, nezmůžeme bohužel nikdo nic.

Puberta je i obdobím „zkoušení“ − alkoholu, kouření, někdy i drog… Jaká tu máte pravidla a jak řešíte, když je někdo poruší?
Cigarety u pubertálních dětí problémem jsou. O tom, že by užívaly alkohol a drogy, nevíme. Možná to zkusí, ale myslím, že si to nechávají na dobu, kdy jsou doma. Nejen, že to rodiče nepoznají, bohužel to dětem mnohdy dokonce podstrčí.

Povídáte si s nimi o rizicích?
Ano. Je to každodenní součást naší práce. Základem naší práce je kromě přípravy na školu a později přípravy na výkon povolání také nabídka aktivního využívání volného času tak, aby k rizikovým jevům příliš nedocházelo.

Ve vašem kolektivu jsou nejen vychovatelky, ale i vychovatelé.
V současné době máme včetně mě deset pedagogů plně kvalifikovaných v souladu s legislativou. To znamená, že denní pedagogové mají vystudovanou speciální pedagogiku, asistenti pedagoga, pracující v nočních službách, kurz asistenta pedagoga, případně obor vychovatelství. A teď k vaší otázce − jeden muž a jedna žena jsou asistenti pedagoga, jeden muž a pět žen jsou denními pedagogy plus je zde vedoucí vychovatelka a já. Od ledna budeme mít posilu v podobě dalšího muže. Přes den jsou v každém bytě dva pedagogové. Ideální by bylo, kdyby mohl být v každém bytě mužský i ženský vzor. Bohužel ale práce vychovatele je finančně méně ohodnocena než třeba práce učitele, a to i v případě, že máte plnohodnotné vysokoškolské vzdělání, dělá rozdíl tři platové třídy. V budoucnu budeme mít několik volných míst, kolegyně se chystají do předčasného důchodu. Nedělám si ale iluze, že by se k nám hlásilo mnoho mužů, a mám strach, že ani žen. Naše povolání je opravdu velmi časově náročné, je to velký zásah do soukromí. Navíc, na rozdíl od ostatních pedagogů, musíme mít psychologické vyšetření od psychologa s akreditací ministerstva školství a aprobaci ze speciální pedagogiky. Nemůže nás tedy zastoupit například vychovatel z internátu nebo školní družiny, pokud nebude dále studovat.

Další nástrahou dnešní doby jsou sociální sítě. Myslím, že i v tomto směru mohou být děti z dětských domovů zranitelnější a například snáze přilnout k nějakému predátorovi. Setkala jste se s tím?
Bohužel setkala, přibližně před osmi lety. Již zletilá dívka se téměř ke konci studia střední školy seznámila přes sociální sítě s člověkem, kvůli kterému po čtrnácti dnech nechala školy a odešla za ním. Nepomohlo nic – ani my vychovatelé, ani kamarádi, ani škola. Natolik byla zamilovaná. Naštěstí po několika týdnech, kdy se projevil jako tyran, našla sílu od něj odejít, ale už se nemohla vrátit k nám. Zůstala se základním vzděláním.

Kdy od vás dítě odchází?
V osmnácti letech se může rozhodnout, co bude dál. Rozhodne-li se odejít, dostane buď finanční, nebo materiální příspěvek až do výše 25 000 korun. Pokud studuje, může zůstat dál. Co se týče naší péče, nic se nemění, jen s tím rozdílem, že dítě už nepatří pod Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a má jiná pravidla, je to už prostě dospělák. Samozřejmě je naším cílem, aby děti dosahovaly co nejvyššího vzdělání.

Jak na odchod děti připravujete?
Připravujeme je například skrze programy finanční gramotnosti. Nově se těšíme na projekt Den pro školu. Spolupracujeme také se studenty Masarykovy univerzity v Brně – přeci jen, když našim dětem cokoli vysvětlují oni, je to něco jiného. Vrátím se k projektu Terezy Maxové Rozjedu to, který už tedy skončil. Spočíval i v tom, že jsme jezdili do různých firem, továren, byli jsme v nemocnici v Motole a podobně. Děti si mohly leccos fiktivně vyzkoušet (objednávku, balení, práci ve skladu…). Byly to krásné akce. Děti si udělaly představu, co by chtěly a mohly v budoucnu dělat.

S jakými největšími a nejzávažnějšími nástrahami se děti po odchodu z dětského domova setkávají?
Sice ze zákona máme dětem pomáhat i po opuštění domova, ale ne o všem se už dozvíme. Některé odejdou ještě dříve, než dokončí školu, a třeba půl roku, rok se tu neukážou a neřeknou, že toho litují – s tím se svěří až později. Největší problém vidím v tom, když zůstanou nezaměstnané, pouze na sociálních dávkách. Když od nás odchází, sháníme jim práci i ubytování. Pokud si udrží pracovní návyky, je to v pořádku. Někdy si ale zkrátka chtějí žít po svém, naši pomoc a rady odmítají, mnohdy se vrací ke své původní rodině. Ale dost dětí se v životě uplatní a z toho máme všichni radost.

Možná se k původním rodinám vrací i proto, že trpí pocitem osamění. Přeci jenom v dětském domově žily ve větší skupině. Najednou jsou samy. Jak často vám telefonují, navštěvují vás?
Hodně jsme v kontaktu přes sociální sítě. Dodnes jsme například v kontaktu s mužem, kterému je už přes třicet let. Několik let u nás žil i se svými sourozenci. Před rokem ho někde u Hlinska v době výkonu práce postřelil opilý spolupracovník a on skončil na vozíku. Po celý zbytek svého života zůstane ochrnutý. Tato kauza je i mediálně známá. Dozvěděla jsem se to tak, že na vše zůstal zpočátku sám. Snažili jsme se mu pomoci. Dnes má sice uzpůsobený byt, ale je v něm sám. A právě on, když od nás tehdy odcházel do podnájmu v Lázních Bělohrad, přiznával, že nejhorší pro něj byla právě samota. Byl zvyklý, že tady kolem sebe neustále někoho měl, až to někdy šlo i na nervy, když malé děti křičely. Najednou byl v tichu a ten ruch mu chyběl.

Jaký program mají u vás děti o prázdninách?
Jsme školské zařízení, které dětem zabezpečuje náplň ve volném čase, kdy není škola. O prázdninách je tedy pracovní vytížení dvojnásobné. Běžné služby jsou po celý den. Řešíme to tak, že míváme dva vlastní pobyty (to znamená, že jedeme s dětmi my) a jeden tábor, kde se o ně starají instruktoři. Myslím, že je dobré, když si alespoň chvíli můžeme od sebe navzájem odpočinout. Ne všechny děti ale odjet na tábor chtějí.

A co Vánoce? Kolik dětí vám tu zůstává?
Trendem posledních let je, aby co nejvíce dětí trávilo Vánoce nebo alespoň Štědrý den doma se svými rodiči. Přeci jen je to velmi emotivní čas, kdy by všichni měli být s těmi nejbližšími. Snažíme se to v tomto duchu vysvětlit i rodičům. Samozřejmě je pak velmi smutné, když se některé děti vrátí s tím, že doma neměly ani stromeček, ani žádné dárky. Některé děti u nás zůstávají. Odhaduji, že letos jich tu bude asi pět. Snažíme se, aby s námi prožily podobné Vánoce, jaké jsou v běžných rodinách. Neumíme ale zabránit smutku, když vidí své kamarády, že odjíždějí domů nebo chystají pro své rodiče dárky.

Jaké dárky tu děti dostávají?
Ty, o které si napíšou. Samozřejmě jsme ale limitováni financemi. Pokud si napíšou o mobil za 6 tisíc, splnit jim to nemůžeme. Máme tu krabičku, kam si děti svá přání dávají, dokonce pro jistotu uvádějí i odkazy na web, kde se to najde. Něco dostávají od nás, spolupracujeme i se sponzory a jinými dárci.

A co když si něco přejí během roku? Dostávají kapesné?
Kapesné je dáno ze zákona, věkem odstupňované, hospodaření s ním je součástí finanční gramotnosti, ale my s ním nemáme právo jakkoli manipulovat.

Jak vysoké kapesné dostávají?
Například děti od 15 let mají kapesné maximálně 450 korun za měsíc.

Přivydělávají si děti na brigádách?
Ne vždy se to daří. Mám ale radost, že momentálně dva zletilí chodili o prázdninách pomáhat do domova pro seniory, jedna dívka pracovala v rekreačním areálu. Je to fajn. Naší snahou je, aby všichni od 16 let chodili na brigádu, ale zatím se mi je přesvědčit nedaří. Vždy jim říkám, že si odpočinou od nás dospělých, od ostatních dětí, poznají jiné prostředí a za vydělané peníze si budou moci koupit, co chtějí.

Mohou například spolužáci přijít za dětmi sem k vám na návštěvu?
Určitě ano. Chodí k nám exkurze ze škol i jednotlivci z řad veřejnosti, kteří mají o tuto problematiku zájem. Někdy po domově provázejí děti samy. Ohlasy na to jsou výborné, mnozí jsou i překvapeni, v jak pěkném prostředí děti vyrůstají. Poslední dobou se nám ale stává, že to některým našim dětem vadí, stydí se, nechtějí, aby spolužáci věděli, že jsou z dětského domova.

Mohou děti navštěvovat své kamarády v rodinách?
Nemáme právo je stále kontrolovat. Už od sedmi let si mohou vzít tzv. volnou vycházku. Samozřejmě musí říci, kam jdou a kdy se vrátí. Musíme jim věřit. Milují akce v Lidlu, rády nás informují o tom, co tam mají levného. Je správné, že se umí orientovat ve městě, nakoupit si, využívají autobusové i vlakové nádraží… Inkluze jako taková u nás probíhala dávno předtím, než se o ní začalo mluvit. Nesouhlasím s některými tvrzeními v médiích, že jsou děti v dětském domově zcela odtrženy od reality.

Co byste si přála v blízké době vylepšit? Myslím tím přání reálná i ta, která zatím ve vašich silách nejsou.
Přála bych si získat pro děti vlastního psychoterapeuta. A co bychom si, myslím, přáli všichni, tedy nejen já, ale i mí kolegové? Aby nás rodiče dětí nebrali jen jako nepřátele či někoho, komu přikazují, co a jak dělat. Přece jen jim byly děti z nějakého důvodu soudem odebrány; zákonní zástupci sice neztrácejí práva (což málokdo z veřejnosti ví), ale odpovědnost za výchovu a vzdělávání již neseme my. Zda děláme vše v souladu s legislativou, kontroluje pravidelně okresní státní zástupce. Bylo by dobře, kdyby zákonní zástupci pochopili, že chceme jim i jejich dětem pomoci. To, jak spolu budeme komunikovat i vycházet, se nakonec opět promítne v jejich dětech.

Bio box
PhDr. Alena Dědečková
Pracuje ve školství od roku 1981, kdy se po maturitě nedostala na VŠ. Později si doplnila vysokoškolské vzdělání v oboru speciální pedagogiky na Univerzitě Hradec Králové a Masarykově univerzitě v Brně.Od roku 1997 je na pozici ředitelky vrchlabského dětského domova.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Aleny Dědečkové